Přes francouzské Alpy aneb La Route des Grandes Alpes

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

To není Concorde, ale Tu – 144 (produkce SSSR)
v muzeu v Sinsheim

La Buet je i východiskem túr na okolní vrcholy

Bezplatné parkoviště v osadě La Buet – v pozadí
nádražní budovy Mont Blanc Expressu

Pohled na Chamonix z lanovky na Aiguille du Midi

Vždy s úsměvem – i se zlomenou rukou

K vrcholu Mont Blancu zbývá z Augille du Midi
skoro kilometr do výšky

Most sice připomíná hercegovský Mostar,
ale jsme v savojském Beafortu

Máme za sebou průsmyk Comet de Roselend
o výšce 1968 m

Piktogram pro francouzské stellplatzy

Horské středisko Val d‘Isére

Výš se náš Pössl v Evropě nepodívá

Nájemce bistra na průsmyku nám nalil
malého panáka a zapůjčil velkou láhev

Reduta pevnosti Marie – Therése,
v pozadí stupňovitá pevnost Victor – Emanuel

Serpentiny na Col du Galibier – výška 2642 m

Sjezd z Col de Galibier – klesání 12%

Most (dnes odnikud nikam) ve městě Briancon

Šíře vozovky 2,4 m o délce cca 27 km

Tyto cedule nás provázely celou Alpskou část cesty

Lac de Serre – Poncon,
jedno z největších přehradních jezer v Evropě

Devatenáct tunelů – do Nice to ještě
nějakou dobu potrvá

Prázdná pláž na začátku září v Sainit Maxime

Pohled z pevnosti na Sainit – Tropez

Pobřežní vinařská obec Grimaud

Horské městečko Castellane

V roce 2012 jsme si mysleli, že přejezdem Passo delo Stelvio o výšce 2760 m nad italským Bórmiem jsme se autem dostali do výšky, kterou se nám již nepodaří překonat. V cestopisné literatuře se však uvádí v Evropě ještě dva vyšší průsmyky, tudíž…

Mimo to, noviny vyjma hlavní téma (imigranty) uváděly, že české ekonomice se ještě tak skvěle nedařilo, tedy jsme se domnívali, že to může mít dopad na naše platby v cizině (to jsme se samozřejmě hrubě spletli, ČNB to vidí jinak).

Koncem srpna 2015 po dálnici Pardubice, Plzeň, Norimberk (NSR ještě stále dálnice bez poplatku) míříme do Heilbronnu, kde po 584 km najdeme dle Bordatlasu STPL (Stellplatz). Místo je dimenzováno na asi 20 stání (zdarma) a je blízko některého z kanálů řeky Neckar. Protože toho máme za celý den dost, po krátké procházce kolem vody a přilehlým parkem jdeme spát. Ráno si neodpustíme krátkou zastávku v technickém muzeu Sinsheim, které je asi 25 km od Heilbronnu na dálnici A6. Protože zde nemíníme strávit minimálně půl dne (raději celý), který je k prohlídce třeba, registrujeme tuto možnost jako náš příští cíl do NSR. Součástí musea je i velké, bezplatné parkoviště, o kterém se domníváme (nezkoušeli jsme), že je možné na něm přenocovat a ráno jít do musea.

Znalcům není třeba muzeum (otevřeno v roce 1980) představovat, z ČR má jistě vděčné návštěvníky. Pro ostatní: jsou zde vystavena hlavně auta, letadla, tanky, atd. U vstupu Vás upoutá letadlo Concorde a jeho sovětská verse Tupolev–144; mnohé exponáty si lze prohlédnout zevnitř. Zřejmě o víkendech (muzeum je otevřeno 365 dní v roce) se zde konají předváděcí dny, a protože je neděle, mají zde sraz rozliční dřevohryzové, kteří předvádějí své historické stroje v chodu a řežou dřevo. Zvláštností muzea je, že mnohé exponáty jsou zapůjčeny z jiných museí, nebo ze sbírek soukromníků a průběžně se obměňují. V cca 35 km vzdáleném Speyeru je ještě obdobné muzeum, které se však specializuje spíše na astronautiku a letectví. Pokud navštívíte obě musea společně, lze získat výhodnou cenu vstupného. Po tomto krátkém zastavení již míříme na švýcarské hranice. Před hranicemi si kupujeme švýcarskou celoroční (platí 14 měsíců) dálniční známku (pro kratší časový úsek neexistuje) v ceně 40 švýcarských franků. Při zpáteční cestě přes Švýcarsko se nám podaří u Basileje uváznout v dálniční zácpě, takže 50 km jedeme dvě hodiny (tedy ani Švýcarsko není obrazem dokonalosti – nobody perfect). Poté objíždíme Ženevské jezero z východu a u města Martigny zahajujeme naše vysokohorské etapy. První průsmyk (Col) na naší cestě – Col des Froclaz, o kterém se domníváme, že (ale není to tak), se již počítá do La Route

(Francouzi trasu vícekrát měnili, takže cesta existuje v několika versích, ale průsmyky nikdy nechybějí) je vysoký 1527 m.

Opět konstatujeme, že se v této výšce běžně pasou krávy, dokonce po cestě je vidíme i o cca 1000 m výše – tedy odkazy našich rádoby ekonomů na nerentabilitu chovu u nás na Vysočině jsou zřejmě mimo mísu. Za průsmykem je již Francie; protože naše cesta Švýcarskem nebyla dlouhá, nebylo třeba tankovat, což se ani nedoporučuje, neboť nejdražší nafta byla ve Švýcarsku – cca 1,5 Eura za litr (Německo cca 1,3 Eura za litr). Přes Vallorcine dojíždíme do osady La Buet. Místem projíždí každou hodinu nenápadný horský vláček z Martigny přes Chamonix do St. Gerwais. Po návštěvě nádražíčka si uvědomujeme, že to je známý Mount Blanc Express. Součástí osady je neplacené parkoviště, pro asi 15 obytných aut; rovněž místo slouží jako začátek turistických cest na okolní vrcholy a na asi 15 minut vzdálený vodopád. Po prohlídce vodopádu odjíždíme do Chamonix. Při vjezdu do střediska je po pravé straně vozovky označené bezplatné parkoviště (i pro obytné vozy), této možnosti využíváme, a protože je pěkné počasí, nikam nespěcháme a pozorujeme letce na padácích, kteří mají na vedlejší louce přistávací plochu. Lanovku na Aiguille du Midi plánujeme na zítřek, tudíž odpoledne bereme kola a jedeme se zorientovat k pokladně lanovky. Po cestě navigátorka spadne z kola díky špatně seřízené zadní brzdě a narazí si ruku (to byl náš dojem, ve skutečnosti se jednalo o zlomeninu, která byla fixována sádrou až cca po 10 dnech v ČR). Paní u pokladny nám sděluje, že zítra bude pršet; nezbývá než se otočit rychle k autu pro teplé oblečení nutné na vrcholu a poslední lanovkou (16.45 hod) se vydat nahoru. Při nákupu lístku jsme ještě upozornění, že horní stanice je občas zahalena v mracích. Bylo to tak, ale risk se vyplatil, nahoře mraky zmizely a hodinový pobyt (v průměru zde návštěvníci tráví asi 2,5 hodiny) byl v pohodě (nemůžeme přece přiznat, že jsme pociťovali řídký vzduch). Cena za zpáteční lístek byla baťovská (pro seniory nad 65 let 49,7 Euro). Lanovka v roce 2015 slavila 60 let provozu; je rozdělena na dva úseky a horní překonává bez podpory na výšku cca 1,5 km a šikmo asi 3 km.

Dopraví 600 osob za hodinu a 500.000 turistů za rok (spodní kabina pojme 80 osob, horní 40 cestujících), přepravní výkon je tedy více jak dvojnásobný, než nová lanovka na Sněžku, u které čeští žabičkáři prosadili původní kapacitu 250 osob za hodinu. Cena se zdála vysoká zřejmě pouze nám (při kursu 27 Kč za euro), ale přesto nelitujeme – výhled z výšky 3842 m je neopakovatelný a tak blízko k nejvyšší hoře Evropy – vrcholu Mont Blancu se běžný smrtelník nedostane (na kavkazský Elbrus, který někdy bývá uváděn jako nejvyšší hora Evropy se nechystáme). Vrcholy jsou vlastně dva, na spodní přijíždí lanovka a z něho se přes most lze dostat na sousední skalní blok, vybavený výtahem, který vyváží až na samotný vrchol. Obě části jsou opatřeny množstvím vyhlídkových plošin, které umožňují i delší pobyty během dne. Pokud má někdo lanovek málo (jsou tací), může využít ještě vodorovnou lanovku z boku vyššího skalního bloku na italské území a pozorovat Mont Blanc z jiného úhlu.

Po noci strávené v tomto světoznámém zimním středisku (naštěstí již hlavní nápor turistů pominul, u pokladny na lanovku nebyla žádná fronta), odjíždíme přes horské lázeňské městečko Sainit Gerwais do Megéve. Protože prší, nečiní na nás zdejší zimní středisko takový dojem, jak by mělo. Toto horské městečko si vybrali mezi světovými válkami Rothschildové, jako své zimní místo pobytů, aby se nemuseli setkávat s Němci, kteří po válce okupovali švýcarský Svatý Mořic. Měli však vkus a nechali navrhnout v místě tradiční savojské dřevěné chaty, avšak s veškerým komfortem. Na info se nám dostává časopisu na křídovém papíře, který inzeruje místní obchody světových značek. V městečku jsou tři gastronomické podniky, opatřené michelinskou hvězdou (zde by zřejmě český kuchař z pořadu „Ano, šéfe!“ se svými způsoby neuspěl). Jezdí se zde i mistrovství světa v ženském sjezdu, ale stále to je (a byla) především společenská záležitost pařížských umělců a politiků (Gérard Philip, Edith Piaf, F. Mitterand, etc). Tedy nic pro nás a končíme tento deštivý den na parkovišti před obecním úřadem dalšího malého zimního střediska Notre Dame de Bellecombe. Na místních informacích jsme poučeni, že právě zde začíná La Route, což nám potvrzují hnědé cedule s tímto označením, které nás budou provázet málem až k moři. Prvním průsmykem na cestě je Col de Saises o výšce 1650 m. Místo příliš průsmyk nepřipomíná, spíš se jedná o náhorní planinu. V určité části skrumáž dřevěných horských chat připomíná poslední architektonický počin v šumavské Borové Ladě (něco jako dřevěné paneláky – na Šumavě zřejmě čeští žabičkáři zaspali). V následné horské vesnici Hauteluce navštěvujeme info, jehož součástí je expozice staré školy (zdarma), doplněná naivním obrázkem, jak taková škola vypadala. Úroveň školství ve Francii a Rakousku mohla být stejná, avšak v Rakousku byla povinná školní docházka zavedená Marií Terezií podstatně dříve než ve Francii. Z návsi se otvírá nádherný pohled k vrcholu Aiugille de Roselette (2384 m). V pokračování cesty zastavujeme v Beaufortu, kde právě probíhá trh, který nemůžeme minout a kupujeme místní savojské víno. Díky savojským vlajkám (bílý kříž v červeném poli / ale až k okraji pole) by mohl vzniknout dojem, že jsme ve Švýcarsku. Nad městečkem byla vybudována v roce 1960 vysokohorská přehrada Barrage de Roselend. Když sledujeme silnici opouštějící nádrž, máme dojem, že okolní hory jsou tak příkré, že nelze silnici vybudovat (to se zdá i jinde). Samozřejmě vystoupáme na Comet de Roselend do výšky 1968 m. Sjezdem z průsmyku se přes Bourgh – St. Maurice se dostáváme k přehradnímu jezeru Lac du Chevril, za nímž tušíme nejmodernější francouzské lyžařské středisko Tignes. Za jezerem následuje velké zimní i letní středisko Val d´Isére. Většina objektů jsou stylové horské chaty, tu a tam narušované betonovými monolity. V této oblasti se dá díky lanovkám a zubačce lyžovat i ve výšce přes 3700 m. Stoupání z údolí (Val) na druhý nejvyšší průsmyk v Evropě dosažitelný autem není problém, protože komunikace zřejmě díky blízkosti velkého zimního střediska je řešena poměrně velkoryse, co se týče šířky, kvality povrchu a zabezpečení krajnic. Občas se průsmyk objeví na programu Staré dámy – Tour de France (TdF – např. v roce 2007). Na vrcholu Col L´Iseran ve výšce 2770 m (jsme o 10 m výše, než v úvodu vzpomínané Passo delo Stelvio) je velká chata, jejíž součástí je bistro. Nakupujeme drobné suvenýry a obsluhující mladík po dotazu na naši národnost okamžitě nalévá jako pozornost podniku panáka zdejší Becherovky a velkou láhev tohoto likéru nám půjčuje, abychom s ní pózovali na fotografii. Problémy s policií po požití malého množství C2H5OH neočekáváme, protože ve Francii se toleruje obsah alkoholu do 0,5 promile. Podotýká, že na Čechy je zvyklý v zimě (okolí je protkáno sítí lanovek), ale v létě jsou exotickými návštěvníky. Při sjezdu z tohoto průsmyku míjíme před městem Modame vpravo velkou pevnost, po diskusi se otáčíme a vracíme se k prohlídce pevnosti Fort de l´Esseillon. Naše váhání bylo způsobeno tím (jinak samozřejmě pevnost nelze vynechat), že komunikace před redutou pevnosti se opravovala a bylo nutno čekat v delších intervalech, což nás zmátlo. Mimo to jsme narazili na něco (posléze i jinde) co je francouzskou specialitou, co se týče řízení provozu. Pokud se někde něco opravuje a provoz je řízen přenosnými světelnými signály, pak to funguje tak, že semafor zná červenou barvu a jede se na blikající oranžovou; zelená se nepoužívá. Samozřejmě jsme na zelenou čekali, což způsobilo zvukovou kulisu za námi stojících aut. Celý komplex tvoří vlastně 5 pevností, nejblíže ke komunikaci je Redoute Marie–Thérése. U této části je parkoviště a WC s tekoucí vodou. Místo je však v noci opuštěné a zřejmě bez bezpečnostního osvětlení, takže noční parkování by mohlo být problematické. Vstupné do pevností se neplatí, všechny jsou otevřené, v sezoně se asi rozumí za denního světla. Pouze část první reduty se zavírá a v určité části je malé muzeum (zabývající se fortifikační problematikou) se vstupným. Od reduty jde vpravo dolů stezka na Ďáblův most, který se klene ve výšce 80 m nad kaňonem řeky Arc. Vpravo za mostem je vstup na ferratu, která vede v okolí pevnosti. Cesta od reduty do první, největší pevnosti Victor–Emanuel trvá asi 15 minut. Jako bojové patro s děly byl navržen nejnižší stupeň (pod ním je cca 100 m svislá skalní stěna). Ostatní části tvoří zázemí, a sice kantýnu, prachárnu, mlýn (na koňský pohon), nemocnici, kostel atd., a mimo pevnost i hřbitov. Pevnost poškozená není, ale interiéry jsou většinou bez výbavy.

V jednotlivých objektech jsou francouzské (pouze francouzské) vysvětlující nápisy. Francouzi se stále domnívají, že francouzština je světový jazyk; dle našeho názoru ztratila Francie punc velmoci podpisem mnichovské dohody. Pokud půjdete výše nad tuto pevnost, jsou zde ještě samostatné objekty Fort Charles–Félix, Fort Marine–Christine a Fort Charles–Albert. Zde nahoře mnoho lidí nepotkáte, protože Francouzi provozují většinou turistiku pouze do míst snadno dosažitelných autem. Původně jsme se domnívali, že pevnosti byly stavěny na obranu francouzské hranice vůči Italii. Nebylo tomu tak; pevnosti z roku 1817 až 1834 byly vybudovány na obranu Sardinského království proti Francouzům; po připojení Savojska k Francii v roce 1860 ztratily smysl.

Sjíždíme od těchto pevností dolů do města St. Michael de Maurienne, kde míníme přespat. Před Modame si všímáme poutačů na tvrz La ligne Maginot s označením St. Gobain. Jedná se o u nás poměrně málo známou skutečnost, že linie nebyla budována pouze na hranici s Německem, ale i s Italií (dokonce jsme pevnůstky tohoto typu zahlédli na Korsice). Tato část linie splnila svůj účel, když se ubránila italskému útoku v roce 1940. Protože je úterý (tvrz je otevřena do 15. září) a je zavírací den (mardi), musíme tvrz minout (ostatně dle prospektů se jedná o obdobu tvrzí budovaných u nás v oblasti Králíky). Po noci strávené ve městě St. Michel stoupáme na Col du Télégraphe (v sousedství je rovněž pevnost z let 1885 až 1890, která zasáhla i do úspěšné obrany v roce 1940 proti Itálii) do výšky 1566 m. Dle fotografií na průsmyku je vidět, že i toto místo je občas místem TdF (foto z roku 1957 ukazuje ještě dojezd cyklistů na šotolině), samozřejmě už na asfaltovém povrchu. TdF pak obvykle pokračuje na navazující Col de Galibier. O těchto místech se traduje, že jsou možnými průsmyky, kudy Hannibal hnal své slony. Za tímto průsmykem se dostáváme do zimního střediska Valloire se 150 km sjezdovek. V obci je nádherný kostel, který výzdobou částečně připomíná kostel Svatého Jana Křtitele na Maltě (La Valletta). Stoupání je zakončeno na Col du Galibier ve výšce 2642 m. První TdF se zde jela v roce 1911 a od té doby již víckrát. Je nepochopitelná představa, jak se v moderní době na malou plochu průsmyku vejde doprovod čítající několik desítek vozidel. Samozřejmě amatérští cyklisté stoupající do sedla (nikdo kolo netlačí!) jsou stálou součástí dnešního provozu. Závěr stoupání pro auta do 19 tun (provoz s přívěsy zakázán) je řešen krátkým tunelem o délce 365 m (bez poplatku – řízen světly), kterého využívají i motoristé mající obavy z posledních příkrých metrů stoupání (cyklisté do tunelu nesmí a ani by jim čest nedovolila ho použít). Cedule připouštějí stoupání 12%, ale zřejmě % jsou různá, protože na Wurzenpassu (Korensko sedlo) na rakousko–slovinské hranici se uvádí 18% a svah se nám nezdál tak příkrý. Těsně pod sedlem míjíme jednoduchou pojízdnou dojírnu, kterou používají místní farmáři pro dojení krav. Následným cílem je Col du Lautaret ve výšce 2058 m – jediný průsmyk na cestě, do kterého se přijíždí shora. Součástí tohoto prostoru je sice neznačený, ale hojně využívaný STPL, zřejmě vhodný i pro přenocování. Je zde již čilý dopravní ruch, neboť komunikace spojuje Grenoble a náš následný cíl – opevněné město Briancon. Mimo to, že je jedním z nejvýše položených měst v Evropě (reklama u vjezdu do města uvádí 300 slunečních dní v roce), pyšní se krásným mostem Pont d´Asfeld z roku 1734. Zřejmě však pro místní nemá takový význam, protože na náš dotaz na „pont“ krčí rameny. Může to být způsobeno tím, že dnes vede most odnikud nikam a je za hradbami horního starého opevnění; původně zřejmě vedl k další pevnosti, položené vysoko nad městem. Údolím sjíždíme do města Embrun s trojlodní románskou basilikou, dlouhou 52 m; zdivo střídá tmavé a světlé kameny (takto jsou stavěny i kostely v Janově). Vlastní město je na krásné terase nad údolím, a když jej míníme opouštět, nemůžeme se dohodnout o směru s navigací. Nezbývá než se otázat policisty (jediný kontakt s policií po celé cestě), který nám velmi ochotně (ač na autech nemají nápis „Pomáhat…“) poradí cestu k 20 km dlouhému přehradnímu jezeru Lac de Serre–Poncon, patřícímu k jedné z největších přehrad v Evropě. Po levé straně vedle silnice nás upoutají bizarní, asi 20 m vysoké zemní pyramidy. Polední přestávku necháváme na horské městečko Barcelonnette a zde se musíme rozhodnou, kterou cestu na jih zvolit. Je zde možnost přes Jausiers vystoupat do 2802 m na průsmyk Col de la Bonette a mohli bychom pak mluvit o zdolání nejvyššího místa dosažitelného autem v Evropě. Na mapě je však silnice označená jako bílá, tudíž vzbuzující svou kvalitou obavy a proto volíme souběžnou žlutou přes Col de Cayolle (2327 m). Nemusíme být všude, pro toto místo neplatí „až příště“. Rádi je přenecháme jiným, nejspíše mladším. Po absolvování výjezdu na de Cayolle víme, že jsme dobře udělali; i tak se jednalo o 27 km vysokohorské úzké silničky (značky na začátku inzerují šíři vozovky 2,4 m a výšku 3 m (součástí je jeden krátký tunel). Naštěstí je zde minimální provoz (obytná auta skoro žádná, většinou osobní vozy), takže naše představy, jak budeme couvat při vyhýbaní po málo zpevněné krajnici nad vysokými srázy, jsme nemuseli realizovat. Ač průsmyk nepatřil k nejvyšším, rozhodně co do adrenalinu splnil naše očekávání (někde až příliš). Z tohoto úseku máme málo fotografií, protože najít místo vhodné na zastavení je silně problematické. Domníváme se, že již exponovaná místa máme za sebou a sjíždíme dolů do Nice. Musíme však ještě projet úsekem červených skal a roklí, na jehož začátku je cedule inzerující, že následuje devatenáct tunelů. Považujeme tuto informaci za nadsazenou, avšak není tomu tak. Skutečně jsme projížděli devatenácti tunely, rychle za sebou jdoucími, někde jednosměrnými. Dostupné průvodce se o této skutečnosti nezmiňují, při tom se jedná o velkou zajímavost. Pak jsme již na červeně značené silnici a směřujeme díky navigaci do večerní Nice. Máme představu, že se projdeme po slavné Promenade des Anglais. Snažíme se zde někde zaparkovat (to činíme i následný den ráno), 2 x jedeme podél cca 10 km dlouhé promenády, ale místo na parkování nenajdeme (všude jsou cedule se zákazem stání obytných aut). Nemůžeme využít jinak spolehlivého řešení – navigátorka má pohmožděnou ruku a kolo nezvládne. Nezbývá než zaparkovat na noc na samém kraji města u chodníku (ve směru od Monte Carla) a sledovat noční provoz na místním zatíženém letišti, včetně krásného víkendového ohňostroje. Míníme strávit na pobřeží u moře několik dní a vydáváme se přes Fréjus do předem zjištěného STPL St. Aygulf (v Cannes se nepokoušíme ani zastavit). STPL je obsazen a arogantní obsluha nás v podstatě vyhodí. V městečku St. Maxime u prodejny Mc Donald´s (značeno) na severním okraji města nacházíme STPL za cenu 10€ na den, s omezením pobytu 48 hodin (zřejmě to však neplatí doslova). Jedná se STLP s elektronickým bezobslužným systémem. Místo nám vyhovuje, městská pláž je příjemná včetně večerních programů a strávíme zde dva dny. Protože blízko je St. Tropez, zpestřuji si program jízdou na kole do tohoto přístavu. Na cyklostezce nacházím vhodné místo pro stání (od začátku září se parkovné neplatí), obsazené českými autokaravanisty, kteří nás zvou (dokonce nám nezištně pomohou s opravou uvolněného výfuku) a následně se stěhujeme tam (vedle loděnic Monaco Marine). Co nového v St. Tropez (vyjma toho, že stálá letní obyvatelka BB oslavila v roce 2014 osmdesáté narozeniny)? Budova Gendarmerie Nationale se opravuje a v létě 2016 zde bude otevřeno muzeum se sochou nesmrtelného strážmistra Cruchota, kterého ztvárnil Louis de Funés (tento komik měl něco společného s naším Vladimírem Menšíkem – ač těžce nemocen, stále se snažil rozdávat lidem svůj humor). Za návštěvu stojí citadela nad městem, ve které je nyní námořní muzeum; v jedné části je imitace mořské bouře na plachetnici u Hornova mysu (včetně zvukových efektů) a krátká filmová smyčka ukazující využití torpéda na moderní válečné lodi (v místě kdysi byla továrna na torpéda). Závěrem pobytu ve městě se snažím odemknout kolo přivázané ke sloupu lankovým zámkem (průměr lanka 8 mm – menší nebrat), abych posléze zjistil, že zámek je zřejmě poškozený. Mladík na info (výjimečně mluví německy) povolává Police Municipale a ta mi přiváží pákové nůžky ke zrušení úvazku (abych následně u auta zjistil, že správné klíče mám v jiné kapse kalhot). Po vyhlídkové hodinové plavbě (cena 10 Euro) okolo přístavu ještě navštívíme známý Port Grimaud, kde v kostele objevujeme náhrobek architekta (Francois Spoerry), který celé místo navrhl (tedy se dočkal alespoň po smrti zadostiučinění). Zpáteční cestu volíme méně náročnou než příjezd: I když se jednalo mnohde o průsmyky nad 1000 metrů nad mořem, vůči příjezdu to byla druhá liga. Ze St. Maxime míříme po žluté do lokality Draguignan, abychom zjistili, že po odjezdu z tohoto místa jsme ve velkém vojenském prostoru, kde prakticky nejsou žádná civilní obydlí. Průjezd je možný, podél silnice jsou však stále cedule Zone Militaire a navigace ukazuje nesmysly (zřejmě je to záměr). Potkáváme vojenské kolony s kanony, jsou vidět střelnice, kasárna s tanky a ostatní cvičiště. Přesto šťastně dorážíme na La Route Napoléon (tudy jel na jaře 1815 po vylodění z Elby císař, aby po 100 dnech zakončil cestu u Waterloo). Městečko Castellane bychom rozhodně rádi navštívili ještě jednou, nejen proto že je zde STPL s cenou 6,5 Eura na 24 hodin. Následuje cesta s velkými kruhovými výhledy – od Digne se cesta nazývá ovocná a vinařská. Ve městečku Laragne–Montéglin po dotazu na místním info konečně identifikujeme piktogram obytného auta s výlevkou pod vozem. Naše vysvětlení bylo, že se jedná o chemické WC. Není tomu tak – je to francouzská značka STPL, placeného i neplaceného. Přijíždíme do Grenoblu, ignorujeme na začátku vjezdu do města jasné značení doprava (zřejmě by cesta byla méně náročná) a podléháme navigaci, která nás v noci nechá stoupat úzkou silničkou až do Sainit Pierre de Chartreuse, kde je v centru velký, neplacený STPL. Ráno po probuzení našeho chybného rozhodnutí nelitujeme, obzor nám ohraničuje výrazný vrchol, za nímž je na druhé straně Grenoble (místo je zřejmě jedním ze zimních středisek tohoto velkého města). Místo je na náhorní plošině, jejíž opuštění částečně připomíná La Route des Grandes Alpes. Pak již v rychlém sledu následují Chambéry, Annecy, Genéve a německé Karlsruhe. Přespíme na STPL Ettlingen, strávíme ještě jeden den v NSR a míříme do ČR.

Po překročení hranic bychom měli natankovat (naposledy jsme tankovali ve Francii, kde nafta je gazole s cenou i 1,04€), je však víkend a zlaté pravidlo nám říká netankovat v tuto dobu, neboť ČOI o víkendu neprovádí kontroly a někteří pumpaři přepínají na nádrže, v nichž kvalita PHM není optimální. Tedy tankujeme nikoliv velké množství na jednom místě, ale po částech (rozložení rizika). Na české dálnici zřejmě ruka trhu trpí Parkinsonovou chorobou, neboť rozpětí cen se pohybuje od 27,40 do 36 Kč za litr nafty. Ač je 13. září, šťastně po 3705 km dojíždíme do Pardubic.

Máme za sebou asi 20 významnějších průsmyků při spotřebě 9,4 l / 100 km (obsah motoru 2,8 l). Nezbývá než „Au revoir!“ I když: doma jde navigátorka na rentgen, je konstatována zlomenina a ruku je třeba dát do sádry. Navštěvujeme pojišťovnu (bez rozšířené pojistky nikdy nevyjíždíme), abychom se dozvěděli, že pojišťovna nic hradit nebude, protože jsme nebyli v cizině ošetřeni. Tedy opět: Cest la vie!

námět, itinerář, navigace: Jana Chválová
nízení auta, text, foto: Jiří Chvála
noděkování Městské knihovně Třeboň za možnost zpracování textu na PC