Bílá Rus 2017

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Mohutná skulptura oslavující obránce pevnosti Brest

Pravoslavný chrám v pevnosti Brest – nevynechat!

Vodní zámek Neswizh

Svatý Jan Nepomucký v Bělorusku – historicky
český exportní artikl

Povrch vozovky v téměř každé vesnici v Bělorusku

S Voloďou jsme řešili klasický ruský
problém – život je krátký, ale vodky je mnoho

Zde se odbývají ukázky bojů na Stalinově linii

Personál muzea evokuje rok 1945

Plakát láká na ukázky bojů na Stalinově linii

Téměř většina kostelů je takto opravených

Hypermarket Grošík

„Hora“ maják

Pláž u města Braslav čeká na sezonu

Parkoviště ve městě Braslav

Takto bývají barevně vyvedeny autobusové čekárny

Petrův domek ve městě Polotsk – car Petr I. Zde zřejmě nikdy nebyl

Mateřská školka ve městě Polotsku u středu Evropy

Nepříliš využívaná vahadlová pumpa

Pravoslavný kostel ve městě Glubokoje

Tyto monumentální skulptury jsou součástí každého
většího města, zde jsme ve městě Maladziečna

I do Běloruska dorazila móda
mileneckých zámků (klíče jsou ve vodě)

Město Lida se stejnojmennou pevností
má skoro 100 000 obyvatel, rozhodně zde
však problémy s parkováním nejsou

Hrob neznámého vojína v Lidě

Moderní divadlo ve městě Grodno

Nový zámek

Já mladý pionýr slibuji…

Odvážná školačka

Poměr starého a nového rublu (poplatek za WC)

Nemělo by však smysl absolvovat cca 1400 km na hranice BY (tam i zpět), abychom se zúčastnili pouze inzerované akce a naplánovali jsme si tedy navíc cestu po severovýchodním BY. Ještě něco k běloruskému vízu. Je vhodnější si nárokovat víza s delší dobou platnosti (zvláště v situaci, že za ně nic neplatíte). My jsme si sami dali datum „na krev“ a pak byli zneklidněni představou, že se nám nepodaří opustit BY v termínu platnosti víza, což může být způsobeno frontou na hraničním přechodu a pak nastávají dosti nepříjemné potíže (že jste sice byli na přechodu včas, ale zdrželi se v někdy mnohahodinové frontě, orgány nezajímá).Pod názvem Belarus Home Spirit – Minsk 2017 je v Turistických cestopisech uvedena naše reportáž ze setkání karavanistů v Minsku. Tato reportáž však nechávala vlastní Bělorusko (BY) stranou.

Vízum nám bylo na základě pozvání karavanisty Viktora z Brestu (zařídili manželé Jeřábkovi) vydáno na dvě návštěvy (podání žádosti a převzetí) na ambasádě BY v Praze–Troji. Na ambasádě jsme poprosili o nějakou mapu BY a skutečně jsme gratis obdrželi pěknou mapu v měřítku 1:850 000, obsahující na druhé straně odkazy na muzea (118 položek), dále odkazy na objekty turistického zájmu (278) + 125 sakrálních staveb (kostely, kláštery). Mapa dále obsahuje odkazy na objekty, které obvykle nejsou námětem mototuristických cest. Texty jsou v ruštině, jejíž znalost je jedna z mála výhod našeho stáří, které jinak nelze doporučit. Mapu považujeme za dostatečnou a spolu s mapou BelToll (mnohem stručnější – obdržíte ji při placení zálohy na placené komunikace v BY) jsme s ní plně vystačili. Problém je trochu v tom, že po první příslušné mapě musíte pátrat – je to dáno zřejmě tím, že turistika v BY není ještě příliš rozvinuta (v západní Evropě vás podobnými materiály zasypou). Standardně vozíme vždy automapu Evropy v měřítku 1:1 000 000. Cesta vlakem do Prahy nám umožnila na počkání získat pražskou kartu na dopravu zdarma – týkalo se to části posádky nad 65 a do 70 let; lze ji získat na Wilsonově nádraží na počkání, pouze je vyžadováno jedno pasové foto (dříve to bylo složitější). Ještě se zaregistrujeme do registru DROZD (portál ministerstva zahraničí / Černínský palác / – ZAMINI) a můžeme přes Polsko dne 26. dubna 2017 vyrazit. Setkání v Minsku se koná v termínu 29. dubna až 1. května 2017, tedy se domníváme, že máme dostatečnou rezervu.

Chumelenice za Náchodem předznamená celou první polovinu naší cesty – zima jak v Rusku. Od Wroclavi (Vratislav, Breslau), která byla součástí českého království – jedním z jeho duchovních center a Karel IV. Otec vlasti (s kým tu vlast vlastně měl?) ji navštívil (na koni!) 24x – u nás v Pardubicích byl jednou, vede dále již nová dálnice až do Varšavy. Tuto trasu jsme absolvovali v roce 2014 při cestě na 81. F.I.C.C. Rally ve finském Pori. V té době byla dálnice hotová asi z poloviny, hotové části byly přerušovány rozestavěnými úseky. Dnes je vše hotovo, zatím je dálnice zdarma včetně perfektních odpočívadel – úroveň toalet (u nás mnohdy placených) na našich dálnicích za polskými pokulhává. Už jsou však vidět přípravy na mýtné brány – tudíž jeďte včas do PL. Dálnice je málo zatížená, zato průjezd Varšavou je zlý řidičův sen (co se týče hustoty provozu). Spíme gratis na parkovišti TIR asi 80 km před Terespolem, což je polský hraniční přechod do běloruského Brestu. Stavíme se vedle velkého kamionu, řidiči dáváme jednu plechovku piva a víme, že můžeme klidně spát (součástí parkoviště je benzinová pumpa s WC a je osvětleno). Hned po ránu nastává zlatý hřeb dnešního dne, a sice hraniční přechod do BY Brest. My jsme měli zřejmě štěstí, pobyli jsme zde pouze 4 hodiny, některé osádky z české ekipy i 8 hodin, byly vraceny zpět do PL, aby vylili nepovolený alkohol (obvykle pivo), za nadlimitní pivo bylo vyžadováno clo 50€, pokuta za zbraně a následně soud (teleskopický obušek, elektrický paralyzér), likvidace propagačních turistických tiskovin jako závadné propagandy, atd.; něco je zveřejněno na netu – portál Caravan 24.

Všechno jsme bez mrknutí oka prošli; nedoporučuje se dávat v těchto případech najevo nelibost (to se ostatně týká i některých hraničních přechodů na západ od našich hranic – na příklad za velkou louží). Tedy zde je celkem 6 kontrol, úvodem vyjížděcí hřeby z vozovky (ty snad byly polské – nedoporučuje se fotografovat), řazení do pruhů – red channel (všechny cizí SPZ) – green channel (BY), úhrada poplatku 5€ za dovoz auta (našeho) – k tomuto obdržíte veledůležitou bumážku, pokud ji ztratíte, již vaše auto v BY zůstane. Ještě vyplníte immigration card (v ruštině); s touto kartou se musíte každý pátý den hlásit na policii (nás se to netýkalo; vzhledem k našemu turisticko–sportovnímu vízu jsme měli povinnost jednoho razítka za 20 dní). Následuje celní odbavení, zde jsme měli štěstí, prohlašujeme, že máme povolené 3 litry alkoholu na osobu (pivo je alkohol!), tedy máme mít maximálně 12 plechovek; my jsme tamější ekonomiku rozvrátili dovozem 24 plechovek. Další problém jsou léky, které jsou důkladně kontrolovány (asi obavy z dovozu drog). Vše bychom ze shora uvedených procedur akceptovali, ale závan starých časů jsme pocítili při vyplňování immigration card. Příslušná úřednice sedí ve skleněné kukani, v úrovni pasu má škvíru na podávání dokumentů, mluví pouze rusky, nemá zesilovací zařízení, takže ji nerozumíte a my stojíme venku na prudkém dešti (za hranicemi se musíme převléknout). Součástí odbavovacího areálu je velká zděná budova, ve které se platí poplatky za dovoz auta – v prázdné hale s asi 10 okénky sedí dvě dámy a úřadují. Jiný kraj, jiný mrav, ale něco nám to připomíná (tak trochu léta našeho mládí a zájezdy do nebožky NDR – tak zvané drancováky). Stížnosti běloruské strany na nízký počet turistů směřujících do jejich země může mít i v tomto svou příčinu (naštěstí následný pohyb po území BY je bezproblémový, můžete jet, kam chcete; v roce 1975 při naší cestě autem na Jaltu to bylo něco jiného – nedoporučovalo se odbočovat z hlavních tras, což se ostatně vzhledem ke stavu vedlejších silnic ani nedalo. Skutečně tam tehdy platilo: zděs asfalt – eto glavnaja); individuální zájezd s Autoturistem stál 800 Kč na osobu, litr benzinu (pokud byl) stál 1 Kč, spali jsme v hotelích, kam bychom dnes nemohli vstoupit ani na recepci (Lvov, Záporoží) – kde ty časy jsou.

Na celnici se tážeme na místo, kde si máme vyřídit krabičku, umožňující pohyb po některých placených silnicích (do Minsku ani jinudy jet nemůžete). Celnice neurčitě mávne rukou a tak se vydáváme na kruhový objezd (rondo) o velikosti fotbalového hřiště, abychom posléze nalezli benzinovou pumpu, jejíž součástí je místo výdeje (zelenomodře, snad – již nám vypadává paměť, zbarvený objekt) krabiček. Lze platit kartou (nemáme ještě rubly) a sice platíte zálohu na 1500 km (zdaleka ne všechny silnice v BY jsou zpoplatněné) na ujeté kilometry. Instituce výběru poplatků se jmenuje BelToll a úřednice Vám nejdříve zapůjčí jakési čidlo, které má testovat místo, na které lze krabičku umístit. Samozřejmě se neobtěžuje, aby tuto prověrku provedla sama, nebo její pomocník. Pokoušíme se o to, nejsme přesvědčeni o tom, že jsme správné místo umístění nalezli, ale krabičku převezmeme a instalujeme. Později jsme pípnutím při průjezdu první mýtnou bránou ujištěni, že vše funguje. Pokud by krabička nefungovala, máte v převzatých instrukcích doporučení (abyste se vyhnuli pokutě) volat kamsi telefonem, což si v ruštině nedovedeme představit. Doma z výpisu banky zjišťujeme, že vratná záloha na krabičku byla 556 Kč a záloha na mýto činila cca 1700 Kč. U pumpy hned tankujeme, protože vidíme, že litr nafty zde stojí 1,28 běloruského rublu (BYN), což v přepočtu přes dolar vychází pod 17 Kč. Jeden běloruský rubl je asi 13 Kč.

Cena nafty je v celém BY stejná, ale může se lišit kvalita; z internetu víme, že nejdůvěryhodnější jsou pumpy Belarusněft. Nafta je rozlišována na zimní a letní, samozřejmě tankujeme letní. Postup tankování je již dosti známý: postavíte auto u očíslovaného stojanu, nahlásíte číslo stojanu, zaplatíte částku (naštěstí lze platit kartou) za požadované litry a jdete si natankovat (nelze takto natankovat full, protože nikdy nevíte, kolik volného objemu v nádrži přesně máte). Při překročení hranic se na displeji mobilu objeví informace, že cena hovoru je 3,90 Kč za minutu, s jednorázovým zatížením částkou 49 Kč za každý hovor.

V obchodě, který je součástí pumpy, pokukujeme po cenách, ač jsme ještě dolary za rubly nevyměnili. Existuje pojem starý a nový rubl; při jedné návštěvě WC jsme byli vyděšeni cenou za tuto službu, která činila 4000 rublů, jednalo se však v nových rublech o 40 kopějek. Prakticky všude v obchodech lze platit kreditní kartou, což poté využíváme. Ještě odpoledne vstupujeme do pevnosti Brest, jejíž areál je za denního světla volně přístupný. Před vstupem navštěvujeme místní turistické informace, kde sice příslušná dáma je, ale má prázdný stůl a zmocňujeme se kopie poslední mapky pevnosti. Ve vstupu od parkoviště je působivá zvuková kulisa, která imituje hlášení moskevského rozhlasu o napadení SSSR. V té době Stalin, který všechna varování tajných služeb považoval za provokaci, byl týden neviditelný a neslyšitelný. Pevnost se bránila měsíc, po válce však tato obrana nebyla příliš zdůrazňována, neboť Stalin se domníval, že odpor nebyl dostatečný – to se již však od roku 1970 změnilo. Uvnitř pevnosti jsou dvě placená muzea: Velké vlastenecké války (míní se druhá, první byla obrana Ruska před Napoleonem) a druhé muzeum

Obrany pevnosti Brest. Na nás udělal však svou atmosférou největší dojem pravoslavný chrám, který je součástí areálu. Po cestě jsme ještě viděli pravoslavných chrámů více, tento však žádný nepřekonal (i když stěny uvnitř nesou stopy po válečných útrapách). Pod ikonou mého jmenovce (svatý Grigorij s drakem) zapalujeme obligátní svíčky na zdar cesty. Do pravoslavného kostela musí žena vstupovat se zakrytou hlavou, ale šátek vám půjčí u vchodu. Minulý režim nezničil zdaleka všechny kostely, v mnoha případech vidíte i novostavby se zlatě se lesknoucími báněmi. Tedy platí opět nápis na fasádě na našem hradě Valdštejně v Českém ráji: „Všeho do času, Pán Bůh na věky! „Sledujete-li v televizi přehlídku na Den vítězství 9. května v Moskvě na Rudém náměstí (náměstí se tak jmenovalo již před bolševickým převratem), pak vám jistě neuniklo, že velitel přehlídky v bráně Spasské věže zastaví přehlídkový automobil, smekne a pokřižuje se. Ostatně i Česko může toto neagresivní náboženství akceptovat; dostatečně je známá oběť (byli všichni popraveni) představitelů pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje, kteří ukrývali parašutisty, kteří provedli (dodnes někteří, i vysoce postavení ignoranti, používají termínu kolaboranta Moravce „spáchali“) atentát na zastupujícího říšského protektora a generála policie Reinharda Heydricha. Pravoslavní duchovní museli pečovat o všechny jejich potřeby, včetně nočního vynášení fekálií. Realizátoři atentátu, plukovníci in memoriam Jan Kubiš a Josef Gabčík, obdrželi za tento hrdinský čin v roce 1968 řád Bílého lva první třídy vojenské skupiny; vyšší vojenské vyznamenání v ČR neexistuje (zato generálů máme neúměrně armádním počtům), tudíž diskuze nad tím, že slovenský prezident povýšil Slováka Jozefa Gabčíka do hodnosti generála (in memoriam) je bezpředmětná. Proti povýšení do hodnosti generálů se před časem postavili sami váleční (v té době ještě žijící) veteráni; zdůvodňovali to tím, aby se děti ve škole neučili, že útok na Heydricha provedli generálové.

Do Minsku z Brestu je to asi 360 km, typově se jedná o silnici pro motorová vozidla s kvalitním povrchem, dva pruhy tam, dva pruhy zpět, lze se v upravených místech otáčet do protisměru; silnice není příliš zatížená, trochu to připomíná Finsko – vpravo les, vlevo les (jedna třetina země je zalesněna).

Krajnice jsou řešeny šotolinou a prakticky bez příkopů, což je záruka jisté bezpečnosti. Maximální rychlost je zde povolena na 120 km/hod a zřejmě se dodržuje (nabízení úplatku policii při překročení rychlosti je považováno za trestný čin). Na silnicích jsou fotoradary (snímají vás však zezadu, takže máte možnost svou rychlost snížit), o nichž nevíte, zda jsou zapnuté, nebo vypnuté. V dalším provozu si na vedlejších komunikacích všímáme, že jsou časté příčné prahy (zvláště u škol), mnohdy bez označení (domníváme se, že je to záměr, řidič obvykle předpokládá, že bude příčný práh, ale neví kde, a tudíž celou obydlenou částí projíždí sníženou rychlostí).

Cena použití silnice do Minsku by měla být asi 14€ (sazba je 0,04€/km). Spíme gratis u moderní benzinové, osvětlené pumpy; přepadání kamionů je snad již minulostí. Ostatně dle českého ZAMINI se v případě Běloruska jedná o totalitní stát, kde boj proti kriminalitě je veden s veškerou totalitní důsledností a možnost stát se obětí obecné kriminální činnosti je nízká.

Na přetrvávající totalitu lze poukázat příběhem z poslední doby, kdy letos na jaře 2017 běloruští hokejisté skončili na mistrovství světa na posledním třináctém místě a prezident (sám aktivní hráč a velký fanoušek hokeje; hokej je považován za národní sport) pohrozil, že pokud nebudou za své skvělé platy ze státní kasy podávat odpovídající výkony, půjdou zametat ulice (měl na mysli hráče i funkcionáře). Na pumpě při nočním parkování musíte dávat pozor, abyste se nepostavili vedle chladírenského kamionu, který v noci pouští chlazení (obvykle se pak příliš nevyspíte).

V následné cestě po BY konstatujeme, že všude je na parkování místa dost (vyjma snad Minsku), nikde jsme neviděli parkovací automaty, jsou vidět i cyklostezky, ve městech s cyklisty na moderních kolech, na vesnicích byly bicykly pořizovány zřejmě na základě reklamního sloganu: Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina (prodávala se i u nás). Problém orientace je v tom, že nápisy jsou v azbuce, naše navigace je v latince (i když elektroničtí mágové dovedou azbuku v GPS využít – my to nejsme). Menší místa obvykle navigace nezná. Přespání v lese na odpočívadlech (sice s WC, ale neosvětlených, nelze doporučit). Ráno, po umytí na pumpě pokračujeme, abychom si prohlédli dvě nejznámější památky UNESCO na území BY, a sice zámek Neswizh (pouze exteriér a park) a zámek Mir (exteriér i interiér).

Zámky jsou asi 30 km od sebe, vedle hlavní silnice na Minsk. Není vhodné je vynechat, neboť mototurista rozmazlený počtem zámků a hradů v ČR záhy zjistí, že tyto objekty jsou v BY velmi sporadické. Značení turistických objektů je evropské, tj. hnědými návěstními cedulemi. Někde však máte dojem, že se prosazuje zásada, jako ve SR: čo by to tam písali, veď domácí to vedia.

Zámek Mir (vstupné 10 BYN za osobu) stojí za to, i když vidíte dle dokumentace, že se jedná o relativně velkou dostavbu ruiny (železobetonové konstrukce). Obvyklé otevření těchto lokalit je 10–18 hodin (používaný moskevský čas je posunut o hodinu napřed). Nastavíme na navigaci adresu letiště v Minsku a odjíždíme od zámku Mir. Navigace však nefunguje tak jak má, a u Minsku končíme na dvoře nějakého kolchozu. Na autobusové zastávce se ptáme dvou mužů na letiště v Minsku. Oba čekají na maršrutku (doprava dodávkou po oficiální trase autobusu, za nižší cenu; čas příjezdu a odjezdu se neuvádí). Muži nám nabízejí, že když je svezeme, že nám ukáží cestu. Zádrhel je v tom, že letiště jsou v Minsku dvě (což nevíme) a sice jedno v centru města (kde nakonec sraz karavanistů byl) a je dnes již nepoužívané a druhé asi 40 km od centra (o němž si však všichni myslí, že ho hledáme). Porušili jsme pravidlo „neber nikoho do auta“; jedeme asi 20 km, stále se ptáme našich pasažérů, zda jedeme správně; ukazuje se, že jeden (mladší) je opilý jak carský oficír a aby vystoupil, požaduje nějaké peníze za ukázání cesty – starší ho mírní, přesto mu dáváme čtyři ruble (cca 50 Kč), abychom se jich zbavili. Po jejich vystoupení nevěříme směru, který nám ukázali a konzultujeme věc s dalším mladším řidičem, který vypadá věrohodněji. I ten nás chvíli vede na nové letiště, ale po telefonické konsultaci se svým známým, který zjišťuje tuto informaci na internetu, otáčí a říká nám, kudy máme jet. Tváříme se zřejmě rozpačitě, a když na jeho dotaz, zda máme mapu Minsku, odpovídáme, že nikoli, říká: Follow me! Protahuje nás večerním provozem velkoměsta (asi 25 km) a zastavuje před bránou letiště, kde se koná sraz (až k bráně není nikde žádné značení srazu). Dostává dvě konzervy Kozla, pardubický perník a přátelsky se s námi rozloučí. Tímto mu ještě jednou vyslovujeme dík.

Vjíždíme po problematickém hledání vjezdu (byla již tma) do areálu letiště, abychom se zúčastnili mezinárodního setkání karavanistů International Rally BELARUS HOME SPIRIT MINSK 2017. Ještě doplňujeme, že je vhodné si v historické části města dát za 3 BYN oficerskuju nebo soldatskuju kašu (jedná se kroupy s masem), neboť těchto příležitostí nebývá mnoho. V kempu na letišti byl nabízen výborný šašlik iz svini, připravovaný na dřevěném uhlí. Na závěr pobytu v BY jsme v jednom městě chtěli opět šašlik, bylo nám však na informacích řečeno, že se dělá jen na Děň Pobědy; posléze jsme zjistili, že sice k dostání byl, ale ohřívaný v mikrovlnce (i sem dorazila globalizace). Při prohlídce Minsku jsme se málem připletli na náměstí Nezávislosti do nepovolené demonstrace (průvodkyně nás varovala, abychom se s nikým nedávali do řeči), demonstrovat sice lze na základě povolení, ale toto se neuděluje. Vážnost situace naznačovaly po obvodu náměstí postavené antony. Za co se demonstrace měla konat, netušíme; snad to nebylo proti povinné zaměstnanosti. Bělorusko z našeho pohledu je v současné době (s trochou nadsázky) země policajtů (jsou však vidět jen ve městech) čápů a počišťovačů (za Bělorusko krásnější). Policajti asi ještě přežívají z časů SSSR, kdy chlap byl buď u policie, v armádě nebo ve vězení. Počišťovačů (metařů) je zřejmě mnoho proto, že v BY musí být každý zaměstnaný (žádné podpory v nezaměstnanosti se nevyplácejí) a protože asi nejsou jiná místa, tak tito lidé čistí ulice a neustále něco natírají (aniž by ovšem čistili konstrukce od staré barvy). Jejich činnost je však vidět – všude je pořádek a čisto. To se týká i venkova. Konečně hnízda čápů lze spatřit ve velkých počtech, protože země má 10.700 jezer a mnoho neregulovaných toků.

V době, kdy jsme tam byli, se čápi špatně fotografovali, protože všichni seděli na vejcích. Země neudělá určitě chybu, kterou jsme udělali mimo jiné u nás, a nebude toky regulovat, aby toto přírodní bohatství v krajině zůstalo. I přes množství vody v krajině se však doporučuje pít balenou vodu; není to problém, stojí pouze 1,18 BYN / 5 litrů. Je nám průvodkyní doporučeno, abychom před Bělorusy nenadávali, protože nám rozumějí. Úředním jazykem je běloruština, ale 70% obyvatel mluví rusky. Všichni mladí mluví anglicky (v různé úrovni – tak jako u nás). Naše účast na srazu měla pomoci tamějším karavanistům s propagací a asi i s budováním kempů. Někde se uvádí, že v zemi žádné kempy nejsou. Není to tak úplně pravda, jeden jsme u následně zmiňované Stalinovy linie objevili (byl to však spíše STLP – WC, voda, sprcha, světlo, vše za plotem). Na co jsme nenarazili, byla však mapa kempů. Informační centra ve městech někde jsou, ale obvykle jsou k nenalezení a místní nevědí, na co se ptáte. Když konečně nějaké naleznete, tak máte štěstí, pokud vám dají alespoň kopii mapy okolí.

Po opuštění letiště se na noc přesunujeme na parkoviště k velkému Aquaparku, který je situovaný u tzv. Minského moře. Aquapark snese všechna měřítka, je kompletně vybaven, spíše je nám záhadou, jak se na toto zařízení dívají lidé z venkova, který ve většině případů působí dost uboze – rozdíl mezi městy a vesnicí je velký. Vlastní Minsk je starší než Moskva (ale i Berlín), ale WW II, kdy byl 3 roky okupován a následné boje ho kompletně zničily. Současná architektura má příznivce i oponenty (podobně jako u nás – Kaplického knihovna), ale budova národní knihovny, která tvarem připomíná diamant, rozhodně stojí za pozornost.

Opouštíme Minsk západním směrem, abychom asi po 50 km u lokality Zaslavl (směr Moloděčno) navštívili skanzen Stalinovy linie. Jedná se o svozy různých zařízení historického opevnění SSSR (zde původně vedla hranice SSSR – před jejím posunutím na západ), které bylo budováno od Karelské šíje, až k Černému moři. Některé bunkry jsou originální, budované na tomto místě.

Bunkry jsou řešeny ještě na čelní palbu (v té době se u nás stavěly řopíky, sruby a tvrze modernější – řešené na boční palbu). Jako průvodci a asistenti zde působí personál mužů v autentických vaťácích, které připomínají legendární film Pád Berlína (snad první barevný film, který byl u nás po válce promítaný) s Aljošou a Natašou. V bunkrech jsou kanony, kulomety Maxim, na závěr je výstava moderních zbraní; areál pořádá bojové ukázky.

V areálu je velmi slušný obchod se suvenýry, všechny zbraně mají kvalifikované popisy. Vstupné je 10 BYN za osobu, platí se výjimečně parkovné 2 BYN za automobil. Už se zde prosazuje komercializace, můžete si vystřelit slepým nábojem z různých zbraní, např. rána z proslulého AK – 47 Kalašnikov stojí 4 BYN. Díky známým historickým souvislostem tuto linii překonala v té době zřejmě nejlepší armáda světa bez větších problémů, aby ji až pod Moskvou zastavil maršál Koněv, jehož busta společně s bustou generalissima Stalina je u vchodu do areálu. Vítězství maršála Koněva (posila Rudé armády pomocí 40 sibiřských divizí) napomohlo otevření druhé fronty vstupem USA dne 7. prosince 1941 do války (po napadení Pearl Harboru). V areálu jsou samozřejmě k vidění i legendární tanky T 34 a raketomety kaťuše, které byly poprvé pod Moskvou masově nasazeny.

Po této militaristické vložce má navigátorka na programu něco duchovna, a sice návštěvu opevněného kostela ve vesničce Kamai poblíž města Postavy. Míníme navštívit severovýchod Běloruska, na jihu situované Pripjaťské bažiny s blízkým ukrajinským Černobylem (ačkoliv i to je dnes turistický cíl s dozimetrem na klopě) nás nelákají. Nejdříve však míjíme největší běloruské jezero Naroč se stejnojmennými největšími běloruskými lázněmi. Kolonáda lázní však přílišným lázeňským dojmem a ruchem nepůsobí. Jezero má plochu 80 km2 a voda je průhledná údajně do hloubky 14 m. Ač je kostel uváděn jako zajímavost, čemuž svědčí dosti velké parkoviště, jsme zde úplně sami. Parkoviště však slouží i pro místní hypermarket (otevřeno 8 – 19 hod), což je taková lepší budka. Na parkovišti přespíme, vesnice večer vypadá jako neobydlená – svítí minimálně oken. Ráno, aniž bychom budili pozornost, odjíždíme do oblasti třiceti propojených jezer, jejichž centrem je město Braslav. Na místních informacích nám (mimo to, že nám dávají kvalitní mapu 1:100.000) doporučují výstup na horu Maják a návštěvu safari Kriviki. Kopeček Maják stojí za návštěvu, protože umožní v ploché krajině shlédnout jezerní komplex. Opět jsme zde úplně sami. Trochu nás zmátla informace, že je to nedaleko a z vysvětlování jsme měli dojem, že se jedná o vzdálenost asi 5 km; nakonec to bylo asi 15 km. Musíte si zvyknout na ruský poměr v udávání vzdálenosti daný pojmem „strana ogromnaja“. Zřejmě to je ještě pozůstatek vědomí před rozpadem SSSR. Obecně: v Bělorusku nikde na davy turistů nenarazíte. Safari Kriviki jsme si mohli odpustit, protože asi po 2 km silnice, jejž kvalita by safari napovídala, dojedete ke klecím se zvířaty (medvěd, divoké prase, los, malý jelen), tedy žádné safari (ZOO ve Dvoře Králové safari s průjezdem mezi zvířaty skutečně je).

Město Braslav se chlubí dlouhou historií, první zmínka o místě je z roku 1065 a rozhodně stojí za to vystoupat na zámecký vrch s výhledem na jezero Drivjaty s velkým osvětleným parkovištěm, na němž jsme strávili noc. Odjíždíme k nejvýchodnějšímu bodu naší cesty, a sice městu Polotsk. V krásném centrálním parku města se chlubí geografickým středem Evropy (netušíme, kolik těchto středů jsme již viděli), ale nás přitahuje reálný Krásnyj most. Název je odvozen od Rudý (barva krve), protože se zde v roce 1812 střetla vojska císaře Napoleona, s ruskými vojáky, jímž velel maršál Kutuzov. Výsledkem bylo asi 7000 mrtvých a premisa, že Rusko nelze trvale porazit (po Napoleonovi to zkoušel Hitler). Zde se otáčíme zpět na západ, abychom navštívili město Glubokoe. U vstupu do města jsou busty významných osobností, které měli něco společného s městem. Je zde busta konstruktéra letadel Suchoje, který se zde narodil. Pět kilometrů od města je památník tábora smrti, kde zahynulo 27.000 zajatých sovětských vojáků, včetně 1.200 Italů, kteří sem zřejmě byli deportováni po obsazení Italie Wehrmachtem. V udržovaném areálu je osazeno 27 kamenů, na každém je číslovka 1000. Takových památníků, o nichž dnešní mladí ani nevědí, je v Bělorusku více.

Je pozdní prosluněné odpoledne a nálada mě připomíná naši návštěvu koncentračního tábora Mauthausen, kdy jsem úplně sám stoupal v lomu po pověstných schodech.

Po odjezdu z města nás asi po 5 km předjíždí auto a blikáním dává najevo, abychom zastavili. Řidič ukazuje na naši poloprázdnou pneumatiku na zadní levé straně. Nejdříve máme podezření, že při parkování u památníku nám gumu poškodil (nějaké takové auto vedle nás stálo a podobné praktiky se dějí) a nyní si chce nabízenou opravou přivydělat. Při zpětném vyhodnocení se tomuto Bělorusovi, který však byl původem Polák, musíme omluvit – podezření bylo liché. Skutečně nám s opravou pomůže, a když se s ním máme vyrovnat, řekne si o tři česká piva (Budvar ve zdejším hypermarketu stojí 4 BYN). Tedy české pivo je zde platidlo s dobrým zvukem. Obecně ve světě platí, že každý pivovar známé značky snáší zlatá vejce. Při vzpomínce na to, že při české privatizaci byl Prazdroj předán do cizích rukou (v současné době jej vlastní Japonci) a veškeré zisky plynou do zahraničí, aniž by se nad tím někdo pozastavoval, je nám divně. Pivo tvoří z 92 % voda a oproti banánům se jedná o zboží s vysokou přidanou hodnotou. Protože jsme bez rezervy, vyhledáme servis CTO (zřejmě se jedná o celostátní síť opraven) ve městě Vileika. Ač je 8 hodin večer, v servisu jsou ochotni se nám věnovat (pracují do 21 hodin), ale mladý šéf nám sděluje, že to dnes nemůže být a zítra nám namontují čínskou gumu. S okamžitou prací jsme ani nepočítali, vyspíme se na blízkém parkovišti a ráno je nám v servisu sděleno, že opatřili dražší, ale lepší gumu korejskou (na náš dotaz zda z jižní nebo severní Koreje se jen usmívají). Pozorujeme mechaniky při práci a usuzujeme, že při této intenzitě práce a šikovnosti (musí si poradit se vším), by tato země při rozumném vedení měla být zcela určitě ve vyspělé Evropě.

Za práci zaplatíme 10 BYN (včetně osazení rezervy pod auto); dodávku gumy platíme kartou zvlášť (cca 2220 Kč – značka gumy Nexen, rozměr 215/70 R 15 C). Stavujeme se ve městě Lida, které je pověstné svým pivovarem, který je největší v BY. Na začátku města je velká čtvercová pevnost, do které za tři rubly vstupného na osobu vstupujeme, abychom zjistili, že se jedná o úplně prázdný prostor, který lze shlédnout otevřenou branou. Ještě se sháníme po hrobu neznámého vojína, stojíme asi 300 m od něj (je vidět), ale nevíme o něm. Místní důchodkyně, která sice rovněž neví kde příslušné místo je, zorganizuje poradu asi pěti důchodců tak, až nám jeden z nich, národností Polák, ukáže, kam máme jít. Pivovar vařící pivo značky „Lidskoje“, nás zklamal, pivnice pivovaru se tváří tak trochu „hogo fogo“ s tomu odpovídajícími cenami; příslušné pivo si kupujeme v hypermarketu a po vychlazení v ledničce auta konzumuje (dobré, i když točené je točené).

Máme před sebou poslední město na naší cestě v BY. Je jím Grodno, které leží na hranici tří států: Běloruska, Polska a Litvy. Všechny tři národnostní vlivy se ve městě historicky střídaly a je to vidět. Knižní průvodce mluví o malebných starobylých uličkách, které tam jsou, ale jen z pohledu zdejší úrovně; většina běloruských měst toto postrádá a většina evropských (i českých) měst má této malebnosti více. Centrum (v němž na parkovišti spíme) není příliš velké, lze obejít Starý a Nový zámek se znakem SSSR na fasádě, kostel zapsaný na seznamu UNESCO z 12. století nad řekou Němen. Za kostelem je v parku kámen připomínající bitvu u Grunwaldu, kde byl polsko-litevskou koalicí poražen řád německých rytířů. Grodno bylo kdysi polské, a proto je zde tento památník instalován. V této bitvě, jíž se zúčastnil jako nájemný žoldnéř, měl Jan Žižka přijít o oko. Jedna konspirativní teorie říká, že bojoval na straně německých rytířů, kteří platili žold dvojnásobný oproti Polákům. Zřejmě to však pravda nebude, i když čeští žoldnéři bojovali na obou stranách.

Na hlavním náměstí je františkánský kostel, jehož oltář s postavami asi 20 svatých je unikátem. Rovněž architektura moderního divadla je zajímavá.

V 11.59 troubí trubač na požární věži, lze na něj čekat dole na rohu v malé kavárně pod věží. Na druhé straně řeky, než leží staré město, je monumentální pomník obráncům hranic – tato skulptura je rozhodně lepší než všudypřítomný Lenin, který zná jen dvě varianty – s čepicí a bez čepice. Sympatické pěší zóně zůstal název „Sovětskaja ulica“. Možná, že název nostalgicky reflektuje na skutečnost, že v Bělorusku SSSR vznikl i zanikl. Z Grodna je to již jen kousek na polské hranice. Cestou nás zastavuje ještě před hranicemi dvojice pohraničníků, jeden s kalašnikovem. Na dotaz odkud jedeme, otevíráme zadní dveře auta, kde máme samolepku srazu. Zasmějí se a můžeme jet dále. Nyní zbývá odevzdat jen krabičku BelToll, aby nám byly odečteny kilometry. V instrukcích se praví, že se tak děje na pravé straně silnice; na této straně však nic není, takže jedem až k pohraničníkům a otáčíme se, protože je myšlena pravá strana, když přijíždíte z Polska. Arogantní úředník nám dává najevo, že takovou triviální věc přece musí vědět každý. To se však nikde neuvádí. Odevzdáváme krabičku s vírou, že nám neprojetá částka bude vrácena na náš účet – proto je vhodnější platit zálohu kartou. Doma skutečně z výpisu banky je patrné, že nám za projeté kilometry byla účtována částka cca 540 Kč – zbytek nám byl vrácen, včetně zálohy na zapůjčení krabičky. Za institucí BelToll dle výpisu stojí všudypřítomný Kapsch. Propočtem jsme na placených silnicích ujeli tedy asi 500 km.

Pak již následuje hranice, kterou reprezentují dva ploty s žiletkovým ostnatým drátem, mezi nimiž je cca 15 m široký vláčený pruh. I zde jsou kolíky vyjíždějící z vozovky, ale protože jsme neztratili bumážku, umožňující export našeho auta do Polska, probíhá zde vše v pohodě. Následuje území nikoho, kde lze v DUTY FREE SHOPU koupit litr vodky (na osobu) za 2,7€ (73 Kč – no nekup to!). Činíme tak, nárok na výhodný vývoz 2 kusů kartonů cigaret Marlboro na osobu nevyužíváme a jsme v Polsce. Tedy jako obvykle přátelsky: Do svidanja, Belorusia! Máme za sebou po BY asi 1760 km a domů nám zbývá asi 700 km. Proti nám stojí několikakilometrová fronta kamionů – romantika povolání řidiče kamionů bere za své. V první polské Biedronce kupujeme výborné polské jogurty (již 10 let za stále stejnou cenu) a po přespání na polské dálnici se vracíme domů. Doma nás čeká dokončení přípravy na mototuristickou cestu do země Škipetarů – Albánie.

listopad 2017, test a foto Jana a Jiří Chválovi, Pardubice