Dánsko 2016

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Dláždění kočičími hlavami a střechy kryté doškem
(kdysi i u nás byly došky krytinou chudáků, dnes je to
k nezaplacení), to je Mogeltonder

Rekreační domky na kose mezi Severním mořem
a Ringkobing Fjordem. Cena nájmu domku za týden
v sezoně je min. 1000 eur, ale také 1800 eur

Interiér (muzejní) německého bunkru na Atlantickém valu
ve městě Ringkobing

Dánští „zelení“ mají v Ulborgu školicí středisko spojené s
„přeplněným“ STLP (gratis)

V Dánsku je k moři všude blízko

Nejsevernější maják Dánska v lokalitě Grenen,
vlevo v moři utopený bunkr

Dánský Nordcap u Skagenu, kterého lze dosáhnout na kole

Červená barva domků navozuje představu Švédska,
ale jsme v Ebeltoftenu v Dánsku

Větrných mlýnů v Dánsku není tolik jako v Holandsku,
ač je zde vítr velmi častý

Množství mladých lidí napovídá, že jsme v
univerzitním městě Aarhus

Někde na sebe musí architekt upozornit za každou cenu,
ale tento návrh ve městě Vejle se nám líbi l

Muzeum studené války Langelandsfort
s Trabantem v military provední

Kruhový kostel Horne

Zámek Egeskov, aneb nejvyšší vstupné, které jsme
kdy za návštěvu zámku zaplatili – v přepočt u 670 Kč

Farmářský trh s bramborami – požadovaný obnos se hází
do mlékárenské konve uvázané na řetězu

Pohled ze strážní věže ve sběrném táboře
Froslevlejren v Dánsku

Ponorka U 995 v Laboe

Kieler Woche poskytuje zábavu všem věkovým kategoriím

Účastníci kielské regaty dbají na pitný režim

Britské a německé válečné lodě v přístavu Kiel

Stará předsevzetí se mají plnit. V roce 2011 jsme jako součást naší cesty do Holandska plánovali pobýt na červnovém Kieler Woche na severu Německa. Nedošlo k tomu, tehdy media měla jako námět smrtelnou bakterii escheria koli (katastrofické zprávy tvoří valnou část zpravodajství současné doby; na rozdíl od dob socializmu, kdy byly zprávy pouze optimistické), která měla způsobit epidemii na severu Německa. Do Holandska jsme nakonec jeli v roce 2012, ale protože jsme volili termín duben (dle našeho názoru velmi vhodný čas pro návštěvu země tulipánů, hlavně kvůli těm tulipánům), nebylo možno červnový festival v Kielu navštívit. Cestu do Dánska jsme tedy naplánovali tak, abychom se na závěr mohli v Kielu stavit. Protože máme možnost přespat v Berlíně, v těsné blízkosti zámku Charlottenburg, využíváme toho a cestu, kterou jsme začali 2. června 2016, zde přerušíme. Při následné dopolední návštěvě zámku si stačíme povšimnout, že Berlín již není, co kdysi. Přeplněné odpadkové koše, psi v parcích, po nichž nikdo neuklízí – to v Německu nebývalo.

Po obědě vyjíždíme z Berlína, abychom pohodlně dojeli do přímořského lázeňského městečka Eckernförde (do Kielu pouze nahlédneme). Je zde STLP (uveden v Bordatlasu) a večer můžeme korzovat po lázeňské kolonádě. Je ještě před sezonou, není zde příliš mnoho lidí a prohlídka lázní je příjemná. Ráno vyrážíme k hranici s Dánskem, přes německý Flensburg. V tomto přístavu, po sebevraždě Adolfa Hitlera, krátce fungovala začátkem května 1945 poslední nacistická vláda, vedená velitelem ponorkového loďstva velkoadmirálem Dönitzem, který zde působil (na základě Hitlerova písemného příkazu) ve funkci říšského prezidenta a německého kancléře (ač nikdy nebyl členem NSDAP). Zástupce této vlády, admirál Friedeburg, byl přítomen ve francouzské Remeši, kde byla dne 7. května 1945 za německé vrchní velení generálem Jodlem podepsána bezpodmínečná kapitulace. Teprve dne 23. května 1945 byl celý kabinet ve Flensburgu spojenci zatčen. Až do této doby se němečtí vojáci ve městě zdravili pozdravem „Heil Dönitz“. Bezprostředně za Flensburgem je dánská hranice, kterou po překročení vstupujeme na Jutský poloostrov. Jedná se o klasické hranice Schengenu, Němci nekontrolují nic, ale Dánové provádějí namátkovou kontrolu – osobní auto před námi je odstaveno, my projíždíme bez problémů. První větší dánské město je malebné historické město Tonder. Protože je sobota, probíhá zde jakási místní slavnost, kterou jsme díky grilům na náměstí nazvali „slavnost buřtů“. Zde poprvé narážíme na vysokou cenovou úroveň: nejmenší kopeček zmrzliny (dobrá) stojí 20 DKK (někde i více). Při kursu 3,70 Kč za 1 DKK je zřejmé, že si po cestě příliš zmrzlin nedáme; tato cenová úroveň se netýká jen zmrzliny; na příklad cifry za potraviny jsou shodné jako u nás, ale v DKK. Zde naposledy za celou cestu v Dánsku krátce zmokneme (lze považovat za výjimku – v Dánsku prší často; rovněž nás za celou cestu nikde neobtěžoval vítr, na který si často návštěvníci Dánska stěžují) a pokračujeme do idylické obce Mogeltonder. Hlavní ulice je dlážděná kočičími hlavami, střechy kryty došky. Před obcí je brána do nepřístupného zámku Schackenborg, který využívá dánský princ se svou rodinou. Víme, že v blízkosti je jedna z mála možností, kdy lze zajet s autem až na mořskou pláž a využíváme toho. Jedná se o ostrov Romo, spojený s pevninou sypanou hrází. Zajíždíme do místa Lakolk, kde lze stát i s obytným autem málem až ve vodě. Je třeba však dbát opatrnosti, protože zapadnout do písku není žádný problém; toho využívají vyprošťovací vozidla, která neopatrné řidiče za poplatek vytahují. Jinak je zde přístup zdarma, ovšem s tím, že lze zde být pouze do večera, v době od 21–7 hodin ráno je pobyt zapovězen. Nezbývá nám, než odjet na blízký STLP, uvedený v Bordatlasu. Jedná se o louku, která sousedí s kempem. Za pobyt na holé louce majitelka účtuje 7 €, podmínkou je však vlastnit kartu dánského camping klubu, kterou kupujeme za 15 €. Nic nám není platná karta FICC, ač Dánsko členem této organizace je. Vyplníme jakýsi formulář, dostaneme provizorní kartu s tím, že řádná karta nám přijde domů poštou (stane se tak) a můžeme do konce roku do dánských kempů jezdit! Naštěstí to bylo naše poslední spaní v placeném kempu na území Dánska (i když v Dánsku nelze oficiálně spát mimo kemp; chováte-li však tak, že na sebe nepřitahujete pozornost, je to možné). Byla ještě druhá možnost při vjezdu na ostrov strávit noc před kempem systémem Quick Stop. Platí pouze pro obytná vozidla, lze stát před branou kempu v době od 20 – 10 hodin dopoledne za cenu cca 140 DKK (ceny se liší dle místa, ale nikde nejsou nižší než 100 DKK). Propagační materiály uvádějí asi 140 těchto stání, při čemž v celém Dánku je asi 310 standardních kempů (alespoň dle materiálů organizace DK–CAMP; jiný zdroj uvádí číslo 520 kempů). Druhý den je krásně slunečno a proto se vracíme na ostrov Romo, který prozkoumáme celý. Jeho součástí je vesnický kostel Kirkeby, na němž jsou náhrobky pilotů RAF, kteří zde byli sestřeleni (ostrov leží na trase, po které létaly bombardéry do Německa). Jsou zde náhrobky jak britských, tak kanadských příslušníků RAF. Z ostrova pokračujeme do nejstaršího dánského města Ribe. Zdejší hotel s názvem Dagmar připomíná českou přemyslovskou princeznu, která se stala dánskou královnou (Dagmar Dánská); je dodnes vzpomínaná jako krásná a laskavá panovnice (zemřela v Ribe při porodu). Na okraji města lze parkovat zdarma celý den, v noci je to však zakázáno. Dánské království má s Čechy v historii podobné to, že kdysi součástí Dánska byla Anglie, Norsko, jižní Švédsko, Finsko, Island a část Německa (Grónsko je součástí dodnes), podobně jako české země sahaly na jihu k Jadranu a na severu téměř k Baltu – tedy značné úbytky území na obou stranách. Současných asi pět a půl milionu Dánů má na co vzpomínat. Z historie se vracíme do současnosti, a sice do průmyslového přístavu Esbjerg, který je známý skulpturami čtyř, 9 m vysokých postav, oficiálně nazvaných „Člověk u moře“; jeden český autor je však překřtil na „čumilové“. Noc trávíme na STLP (gratis) Arre. Jako v celém Dánsku v tuto dobu je vidět do 23 hodin, do 22 hodin svítí slunce a lze číst.

Ráno odjíždíme z této samoty do města Nymindegab, což je začátek asi 30 km dlouhé cesty po úzké kose mezi Severním mořem a Ringkobing Fjordem. Na straně k moři jsou pískové duny, částečně kryté trávou; mezi nimi jsou postaveny desítky (zřejmě nájemních) rekreačních domků, z nichž některé mají střechu krytou drny, nebo došky. Je před sezonou, domky jsou prázdné, ale nedovedeme si dost dobře představit, co bychom zde za tři dny dělali (a to pomíjíme cenu, která může být cca 1000 € i více za týden). Zájem ale dle prospektů cestovních kanceláří o tuto rekreaci je zřejmě velký. Asi po dvaceti kilometrech cesty po kose se nachází zajímavé místo Hvide Sande (dá se to snad přeložit Bílé Písky), což je vodní propojení mezi mořem a fjordem, včetně přístavu. Zde si konečně lze dát v místním bufetu výbornou obloženou čerstvou rybu. Už od začátku kosy vidíme stopy po Atlantickém valu, a sice bunkry roztroušené po pobřeží. První větší koncentrace bunkrů je v místě Sondervig a směrem na sever jejich počty houstnou. Na rozdíl od našich pevností tyto pozvolna mizí ve vodě, protože byly založeny na pobřežním písku, který za ta léta vykonal své. S bunkry se setkáváme až do Skagenu (dánský Nordkap). Němci na Atlantickém valu museli řešit obranu pobřeží od skutečného norského Nordkapu po Biskajský záliv. Jen na západním pobřeží Jutska postavili asi 2000 bunkrů a 6000 dalších betonových konstrukcí. Na břehu fjordu ve městě Ringkobing je regionální museum, které se částečně této problematice věnuje (nad Fjordem bylo sestřeleno 19 spojeneckých bombardérů RAF), ale od jeho návštěvy (cena vstupného 50 DKK) jsme očekávali více (imitovaný interiér bunkru to nemůže zachránit). Na recepci musea obdržíte mapku, která vás navede na blízkou pobřežní lokalitu s cca 10 bunkry (asi 4 km od Sondervigu). Po levé ruce máme stále široké a pusté pláže. Bordatlas nás navádí na STLP Ulfborg, který provozuje nějaká ekologická organizace, zabývající se popularizací využití síly větru. Stojíme pod větrnou elektrárnou a jsme jedinými návštěvníky STLP. Na další kratší kose zastavujeme v městečku Thorsminde s pěkným kostelíkem; u vchodu je upozornění, že kostel se automaticky večer zavírá bez přítomnosti obsluhy – tedy by se mohlo stát, že návštěvníci by mohli v kostelíku strávit noc. Na třetí kose v pořadí zastavujeme v pobřežním městě Thyboron, ve kterém je museum námořní bitvy u Jutska v roce 1916. Bitva je někdy označována jako bitva u Skagerraku. Jednalo se o největší námořní bitvu všech dob, při které bylo potopeno 25 lodí a zahynulo 8645 britských a německých námořníků. Poblíž musea je přírodní park s kameny symbolizujícími jednotlivé lodě, včetně názvů lodí a počty obětí. Protože je právě stoleté výročí bitvy (31. května – 1. června 1916) jsou u jednotlivých kvádrů čerstvé květiny s věnováním od rodinných příslušníků padlých. Samozřejmě, že i zde je pás bunkrů, z nichž některé jsou dodnes využívané dánskou armádou. Po prohlídce musea, jehož návštěvu lze doporučit (cena 60 DKK pro důchodce), se naloďujeme na jediný krátký trajekt, který jsme za celou cestu použili.

Cesta přes vodu trvala 20 minut, nikde nebylo možno předem zjistit cenu, platí se až na lodi: 2 osoby + auto za 130 DKK. Silnice vede národním parkem Thy, což jsou neprostupná vřesoviště. Aby tato část cesty nebyla pouze o bunkrech, zastavujeme v lokalitě Stenbjerg; je to bývalá rybářská vesnička. Protože v místě rybáři nebydleli, byly zde postaveny malé domky, nyní rekonstruované, k dočasnému pobytu. Místo nemělo chráněný přístav a lodě musely být na břeh vytahovány pomocí navijáku. Je zde i malé muzeum, které všechny tyto činnosti popisuje. Noc strávíme v malém přístavu Klitmoller, který je díky stálému větru, vyhlášeným střediskem windsurfingu. Stále jsme v národním parku Thy, na jehož okraji je nejvíce opevněné místo Dánska a celé severní Evropy Hanstholm. První dojem byl takový, že jsme již něco podobného viděli. Skutečně se jedná o podobnou záležitost jako na polském poloostrově Hel, kde byla následně popisovaná děla instalována, aby pak během války byla odvezena sem. Baterie sestávala ze čtyř kanonů ráže 38 cm, granát vážil cca 1t a dostřel byl 55 km. V každé dělostřelecké věži byly instalovány dvě hlavně a celá sestava vážila 110 tun. Na protější straně moře, v norském Kristiansandu byla instalována obdobná baterie, tudíž obě baterie uzavíraly průliv Skagerrak a spojenci se nemohli hladinovými loděmi do Baltu dostat, protože každá baterie byla schopná dostřelit do poloviny vzdálenosti průlivu. Na nejbližší obranu okolí sloužila lodní děla o ráži 15 cm vyvinutá firmou Rheinmetal – Borsig, ale vyráběná v Plzni ve firmě Skoda Werke, jak je uvedeno na štítku na zbrani. Rovněž pohybu útočících obrněných vozidel měly zabránit tak zvaní „čeští ježci“, dovezení Wehrmachtem z Československa. Zde spojenci sklízeli trpké ovoce mnichovské dohody; časová osa válečných událostí, v museu znázorněná, uvádí datum

15. března 1939 – obsazení zbytku Československa Německem. Fotografie z roku 1945 ukazují vojáky Wehrmachtu, jak opouštějí tato místa, táhnouce za sebou dřevěné vozíky se skromným majetkem. Dělá to dojem, jako by je Dánové litovali. Je zde vystaven i československý kulomet vzor 26, jehož konstrukce byla základem pro licenční britský kulomet BREN (Brno–Enfield), který využíval původní československý návrh. Současná nejmodernější česká útočná puška používá rovněž název CZ BREN. Cena vstupu do muzea obnáší 60 DKK a návštěvu lze určitě doporučit.

Směřujeme stále na sever a zastavujeme se na opuštěné výspě na mořském břehu Lild Strand; místo starých rybářských bárek, pustých pláží a vysokých vln. Daleko živější dojem na nás dělá Lokken svými žlutě natřenými domky a životem v ulicích. Na pláži jsou velké dělostřelecké bunkry, které jsme důkladně viděli zblízka poprvé. Večer přijíždíme do Skagenu, abychom dosáhli nejsevernější bod Dánska. Ještě večer zajíždíme na skutečný nejsevernější okraj, kterým je mys Grenen. Zjišťujeme situaci, je zde velké placené parkoviště, na kterém lze stát i v noci, ale za obvyklý poplatek 150 DKK. Vracíme se do Skagenu, zaparkujeme na parkovišti ve městě (nejsme na tomto místě jediné obytné auto), večer korzujeme po pěší zóně a v přístavu. V přístavu lze přes noc stát, s možností využití WC, ale je nutno v automatu zaplatit 150 DKK. Město je známo svou uměleckou kolonií. Ráno se nám osvědčuje, že máme sebou kola a na nejsevernější výběžek Dánska se vypravujeme znovu. Z města na mys vede 3 km cyklostezka. Od parkoviště již nelze na kole jet, cesta trvá pěšky asi 20 minut a již pozorujeme místo, kde se mísí voda Baltu a Severního moře. Samozřejmě vstupujeme opatrně do vody, daleko od břehu kvůli pohyblivým písků však jít nelze.

Je zde poslední možnost si prohlédnout vybavený bunkr, neboť východní pobřeží Dánska již opevnění postrádá. Vstupné je 40 DKK (většinou uvádíme snížené vstupné pro důchodce; tento nárok lze obvykle uplatnit).

Od této doby již směřujeme pouze na jih. Kousek od Skagenu zastavujeme u Ten Tilsandede Kirke, což je kostel, který musel být díky pohyblivým pískům opuštěn, a zbyla z něj pouze věž. Následuje obdobná přírodní zajímavost a sice Rabjerg Mile – 30 m vysoká pohyblivá písečná duna. Abychom si užili moře, zastavujeme v Hulsigu, kde bílý písek je podobný mouce. Rozhodně zde pláže přelidněností netrpí – jsme zde téměř sami. Zkoumáme možnost přenocování v malém přístavu Albek v domnění, že malé místo znamená malé ceny. Není tomu tak, je zde obvyklá taxa 150 DKK za noc. Míříme tedy do Frederikshavnu, kde před městem v lokalitě Bangsbo je uváděn v prospektech palmový háj. Jedná se o marketingový tah, palmy jsou nasázeny ve velkých květináčích. Fredrikshavn je velký přístav, který nás příliš nezaujal, možnost nočního stání posuzujeme jako problematickou. Noc trávíme v městečku Saeby – klasické stání u hřbitova. Po ránu zajíždíme do čtvrtého největšího města Dánska, do Aalborgu. Po delším hledání objevujeme infocentrum v bývalé továrně, aneb příklad využití brownfield. Město je pověstné mimo jiné produkcí akvavitu, tedy tento kmínový likér jako suvenýr na pěkné pěší zóně kupujeme a směřujeme po dálnici do přístavu Grenaa. Je to přístav, odkud odjíždějí trajekty do Švédska. Ve Švédsku (sice dávno) jsme již byli a tak odjíždíme do přístavu Ebeltoft, který vyhodnocujeme jako nejlepší STLP v Dánsku (vpravo velké parkoviště při příjezdu do města – pod pivovarem). Město není velké, ale malebné. V přístavu je zakotvena stará velká plachetnice, nad městem je větrný mlýn a ve městě starý pivovar. Plachetnice je válečná fregata Jylland; jedná se o nejdelší dřevěnou loď na světě, která byla postavená v roce 1860 (dnes je samozřejmě rekonstruovaná). Loď se zúčastnila v roce 1864 námořní bitvy u Helgolandu. Vstupné 125 DKK je opět obvyklé, ale vysoké. Pohled na zapadající slunce nad zálivem (skoro o půlnoci) je téměř kýčovitý. V přístavu je opět instalován kanon Skoda Pilzen ráže 15 cm. Následující přístav Aarhus je městem s pulsujícím ruchem, město 30. 000 studentů se zajímavou starou částí s bezpočtem původních starých kaváren a s živými kapelami v Latinské čtvrti.

Podél pobřeží směřujeme na jih se zastávkou v přístavu Hov, odkud jezdí trajekty na ostrov Samso. My to zkoušíme bez trajektu a zajíždíme na ostrov Alro, spojený s pevninou uzounkou silničkou. Ostrov je využíván farmáři, pole jsou již osekaná, ale osídlení je velmi řídké. Nelze minout Vejle se zajímavě navrženým obytným domem ve tvaru mořské dvojvlny. V místě se setkáváme s tankovacím stojanem pro elektromobily, jichž zřejmě, díky státní politice, v zemi přibývá. Běžné pohonné hmoty se tankují většinou u automatů; pokyny pro použití jsou pouze v dánštině; není třeba se však bát, obvykle někdo místní ochotně poradí a ještě popřeje „Good trip“! Ceny nafty jsou asi 8 DKK za litr, benzin (ještě je k vidění benzin 92 oktanů) 95 oktanů asi 10 DKK za litr. V Dánsku se osobní auta zřejmě nevyrábí, škodovky jsou zde dost běžné. Neplaceným dálničním mostem s šesti pruhy, přejíždíme na druhý největší dánský ostrov Fyn. Pokud jsme používali dálnici, tak byla vždy bez poplatku a nebylo zvláštností, že na odpočívadlech byly chemické WC – opět použití zdarma. Obecně v celé zemi je hustá síť WC použitelných zdarma. Ráz krajiny se mění, jsme ve fynských Alpách (kopce nejsou nikterak dramatické, ale oproti celému Dánsku je to přeci jenom něco jiného – nejvyšší hora země měří 175 m). Centrem ostrova je město Odense, které proslavil místní rodák, pohádkář H. Ch. Andersen. Dům, v němž je jeho museum, je obvykle obležen turisty, kteří po vstupu prohlížejí interiér, aniž by tušili, že typický pohled na domek (často fotografovaný a kreslený) jím zůstává ukryt. Je třeba celý komplex obejít. Při prohlídce kostela se skládacím pozlaceným oltářem po mši vidíme, že místní kostelník nalévá přímo v prostorách chrámu kávu pro návštěvníky bohoslužby – tedy i v Dánsku se církev modernizuje. Konečně skutečnost, že součástí kostela vzadu je i hrací koutek pro malé děti, aby byly zabaveny během bohoslužby, je zatím pro nás nezvyklá. Standardem v evangelických kostelích je elektrické topení v lavicích, u nás věc nevídaná. Opět naši pozornost upoutá zrušená továrna ve městě, dnes využívaná jako společenské centrum. Trochu to připomíná objekt Fabrika ve Svitavách. Nemusíme, ale jedeme na nejsevernější cíp ostrova Fyns Hoved. Jedeme, dokud to jde, sem mnoho turistů nezavítá. Noc trávíme v malém přístavu Kerteminde, společně s několika dalšími obytnými auty. Soudíme, že je to zde obvyklé, nikde není nárokováno placené stání. Ač na ostrov Sjaelland s hlavním městem Kodaní nemíníme jet (rovněž jsme tam před lety byli), přesto zajíždíme do města Nyborg, abychom viděli 18 km dlouhý most, spojující oba ostrovy. Most, na němž se platí dost vysoké mýtné, je řešen jak pro dvoukolejnou železnici, která uprostřed úžiny mizí v tunelu, který je vybudovaný na ostrůvku, tak i čtyřproudou dálnici. Oblouk mostu má výšku 65 m nad hladinou, aby mohly proplouvat i největší zámořské lodě. Protože Dánsko tvoří více ostrovů, dopřejeme si ještě návštěvu ostrova Langeland, který je opět dosažitelný mostem. Tak tedy přes živý přístav Svendborg přejíždíme nejdříve na ostrov Tasinge, kde vyhledáme údajně jeden z nejkrásnějších dánských zámků Valdemars Slot. V mapách není pro zámky uváděno nějaké zvláštní upozornění, ale na komunikacích jsou zvláštní symboly (v podstatě čtverec s kroužky na rozích). Protože víme, že chceme navštívit perlu mezi dánskými zámky, a sice zámek Egeskov, prohlížíme si tento zámek pouze zvenku, včetně parku. Opět je vidět, že je před sezonou, poměrně velké parkoviště zeje prázdnotou. Prvním městem na ostrově Langeland je jachetní přístav Rudkobing, s pěknými hrázděnými domy. Ostrov je zřejmě opět letoviskem, o čemž svědčí prázdninové domky na nejjižnější části v lokalitě Bagenkop. Před tímto letoviskem je muzeum studené války Langelandsfort.

Vojenská zařízení zde byla dokončena v roce 1954 a vše mělo sloužit pro zabránění proplutí lodí Polska, NDR a SSSR z Baltu do Atlantiku přes úžinu Velký Belt. Úžina je zde široká pouze 12 km, a tudíž by čtyři 15 cm kanony (opět vyrobené ve Škodě Plzeň – demontované z Atlantického valu) s dostřelem 22 km byly schopny proplutí lodí zabránit. Na místo byl plánován ze strany varšavské smlouvy jaderný úder. V době karibské krize byl odtud monitorován pohyb sovětských lodí, vezoucích vojenský materiál na Kubu. Mimo autentická zařízení baterie lze zde navštívit na suchu poslední dánskou aktivní ponorku Springern, prohlédnout si skutečnou berlínskou zeď včetně legendárního Trabanta upraveného pro armádní účely, kanony, letadla, pancéřová vozidla, atd. Vstupné 95 DKK je zde zřejmě považováno za obvyklé, pro nás však trochu vysoké. Za letoviskem Bagenkop ještě navštěvujeme opuštěný cíp ostrova Gulstav s 20 m srázy do moře. Zrovna tak opuštěným dojmem na nás působí malý přístav Ristinge. Po návratu na ostrov Fyn objevujeme při silnici v místě Ollerup expozici v místě bývalého protileteckého krytu. Původně zde byly za II. světové války v přilehlých objektech tři školy Wehrmachtu, a protože hrozilo nebezpečí bombardování spojenci, byly postaveny tyto kryty pro 800 lidí. Vstup je zdarma a je otevřeno ve dne i v noci (v krytu se svítí). Expozice uvádí správně, že válečné události začaly zabráním Sudet. Další zajímavostí na cestě je kruhový kostel Horne; původně tyto disposice kostelů sloužily jako obranná zařízení. Nahlédneme do zámeckého hotelu Hvedholm, aniž bychom zjišťovali ceny za ubytování. Neodepřeme si však návštěvu zámku Egeskov, o kterém se uvádí, že je nejkrásnějším vodním zámkem v Evropě. Tomu odpovídá i cena vstupného, která je 180 DKK (cca 670 Kč) za osobu. Interiér je sice pěkný, ale vyhodnotili jsme, že na příklad při naši návštěvě zámku Sychrova o následných prázdninách jsme toho za 105 Kč sníženého vstupného viděli více (a i slyšeli, protože Sychrov je s průvodcem, Egeskov je volná prohlídka). Součástí zámeckého areálu (vše je v ceně vstupného) je museum automobilových veteránů, motocyklů (marně jsme hledali značku Jawa), kol, hasičské techniky, starých řemesel, zemědělství, park a okrasná zahrada. Pan hrabě s rodinou, který v zámku bydlí, se musí starat, aby mu návštěvníci zaplatili provoz celého 20 hektarového areálu, včetně 120 zaměstnanců (v sezoně). Pro návštěvu je třeba si rezervovat alespoň půl dne.

Velké parkoviště před zámkem naznačuje, že v sezoně sem raději pro velký nával turistů je lépe nejezdit. Po noci strávené v přístavu Assens se vracíme na Jutský poloostrov. Podaří se nám naposledy vykoupat v místě s názvem Fons Vig, vybaveném jakýmsi bufetem, ale rozhodně nepřelidněným. Je zde WC a teplá sprcha, vše zdarma. Projíždíme kolem farem, jejichž majitelé prodávají u silnice samoobslužně své produkty (brambory, jahody). V místě prodeje je obvykle postavená stará mlékárenská konev, do které se hází peníze. Je uvázaná řetězem i přes to, že v Dánsku se nekrade. Jako Češi nemůžeme vynechat návštěvu svérázného městečka Christiansfeld, založeného příslušníky Jednoty bratrské. Zdejší museum popisuje rozsáhlou misionářskou činnost pokračovatelů Jednoty bratrské – Moravských bratří po celém světě. V současné době jsou stále aktivní a jsou více známi v cizině než u nás. Poslední noc v Dánsku strávíme na malém ostrůvku Kalvo, který následný den objedeme za 10 minut na kole. Místo je nyní pouze malým jachetním přístavem, ani se nechce věřit, že zde byla v předminulém století loděnice, zaměstnávající 100 lidí. V loděnici se stavěly plachetní lodě (klippry) o délce až 90 m. Ostrůvek není zřejmě příliš známy, protože až na několikátý dotaz na informacích jsme se dozvěděli, že je nedaleko na sever od moderního města Aabenraa u vesničky Genne (většina map ho ani neuvádí). Těsně před hranicemi s Německem zajíždíme do deportačního tábora Froslevlejren, který sloužil od srpna 1944 jako sběrný tábor pro dánské vězně, kteří odtud byli transportováni do koncentračních táborů na území říše. Návštěvu (alespoň zběžnou) lze doporučit, část bývalého tábora se dodnes využívá pro jiné účely, vstupné se neplatí.

Končíme cestu po zemi bunkrů (alespoň na západním pobřeží), ostrovů, cyklistů a lidí, kteří nikam nespěchají.

Po překročení hranice do Německa nalézáme dle Bordatlasu bezplatný STPL ve Flensbugu, který je sice plný, ale přeci jenom nějaké stání nacházíme. Zde poprvé potkáváme v této části Evropy obytný automobil s českou SPZ, který jede přes Dánsko do Švédska a Norska. Je zřejmé, že Češi tuto zemi příliš nevyhledávají, jeden z důvodů mohou být i ceny; i pro Němce je v Dánsku draho. Nyní nám již zbývá jen dorazit na dlouho odkládanou návštěvu Kieler Woche; největší letní festival na severu. Původně akce byla (a je) myšlena jako závody plachetnic, ale dnes to je týdenní festival kulturních, hudebních, gastronomických a společenských událostí. Koná se pravidelně každoročně poslední červnový týden a pořadatelé uvádějí až tři miliony návštěvníků.

Ve městě je velké množství podií, všechna vystoupení jsou přístupná zdarma. Zahajuje se vždy v sobotu na Radničním náměstí a sympatické je, že projevy trvají pouze 15 minut a pak již následují celotýdenní hudební, kabaretní, kouzelnické a akrobatické produkce. Aniž bychom to tušili, odstavujeme naše obytné auto v městské části Kielu s názvem Wik, v těsné blízkosti válečného kielského přístavu; později si tímto vysvětlíme troubení večerky.

Naše prvotní obavy z parkování byly zažehnány po zhlédnutí situace, kdy se toleruje parkování (i obytných aut) z poloviny na chodnících. Pořadatelé si zřejmě uvědomují, že bez této tolerance by festival nebylo možno uspořádat. Festival se obtížně popisuje, je nutno sem jet. Součástí byl i gastronomický mezinárodní 39. trh (účast zde měla i ČR). Chceme si odpočinout od množství lidí a vydáváme se na lodní vyjížďku z přístavu na cíp pobřeží Laboe. Místo je označováno jako památník všem obětem moře.

Za 3,10 € dojedete od přístaviště u nádraží do lázeňského městečka Laboe, k vlastnímu památníku je to ještě asi půl hodiny pěšky, ač se to nezdá. Jen některé lodní spoje zastavují po cestě v místě Möltenort, kde je ponorkový památník. Jsou tam desky se jmény potopených ponorek včetně jmen členů posádky a to jak z první, tak druhé světové války. Zeď s deskami připomíná zeď se jmény padlých Američanů ve Vietnamu ve Washingtonu.

Za druhé světové války bylo potopeno 781 ponorek Kriegsmarine (Německo začínalo válku s 57 ponorkami) a na nich padlo asi 30.000 německých námořníků.

Vlastnímu námořnímu památníku v Laboe vévodí 72 m vysoká věž sloužící jako rozhledna. Součástí areálu je i ponorka U 995, jíž lze navštívit společně s památníkem, obsahujícím jednak modely lodí a v podzemí pietní prostor. Tato záležitost je koncipovaná jako pocta všem obětem moře, vzpomínkové stuhy zde má i CCCP. Ponorku lze skoro celou prozkoumat, avšak představa, že se sem muselo vtěsnat asi 50 námořníků je dost neuvěřitelná. Tato ponorka potopila v oblasti Severního mysu pět sovětských a jednu americkou loď. Vracíme se do Kielu a při návratu k autu vidíme, že na zakotvených válečných plavidlech se pohybuje velké množství civilistů. Aniž bychom chtěli, trefili jsme se do dne otevřených dveří v přístavu. Samozřejmě neváháme a jdeme dovnitř, při čemž vidíme, že i pro Němce to není zrovna obvyklá podívaná.

Jsou zde zakotvena plavidla britská, německá a estonské. Mola jsou označena historickými názvy, mimo jiné Tirpitz a Scharnhorst. Na německé lodi Berlín lze fotografovat vše, tedy i zbraně, včetně něčeho, co by se dalo označit jako nástěnka s píchacími lístky u vchodu, na britských lodích nelze fotografovat nic. Trochu absurdně působí, že na přístavní hraně instalovaný stan německé vojenské polní pošty je přísně zakázáno fotografovat. To se netýká kousek od vstupu do přístavu stojícího velkého povrchového bunkru, sloužícího dnes jako museum a původně určeného jako centrála velení oblasti. Bunkrů však bylo na naší cestě do Dánska až příliš; nečekáme na konec týdne, kdy festival vrcholí přehlídkou plachetnic. Ráno se ještě krátce zastavíme na části Nord–Ostsee kanálu, spojujícího Severní a Baltské moře a odjíždíme z Kielu, abychom ještě téhož dne byli po 850 km v Pardubicích. Na tachometru máme o 3850 km více, než když jsme vyjížděli.