Turistické cestopisy KČT

Přes Dolomity do Holandska

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

zdroj Wikimedia Commons
zdroj Wikimedia Commons

Celou zimu 2011 jsme připravovali itinerář do Holandska. Před naším odjezdem jsme však podlehli mediální kampani, která označovala tuto část Evropy, sousedící se severním Německem (chtěli jsme cestu spojit s návštěvou červnového „Kieler Woche“ v Kielu) jako oblast působnosti bakterie escheria coli, tedy epidemie, končící v některých případech smrtí. Tedy jsme to vzdali a zvolili náhradní program – Itálii.

Německo jsme projeli dálnicí po trase Rozvadov – Mnichov a těsně před rakouskými hranicemi spíme na benzinové pumpě a odpočívadle Irschenberg. Parkoviště je označeno symbolem obytných aut, tudíž přespání zdarma a bezproblémové. Zde při tankování LPG zjišťujeme, že v Německu na jedné benzinové pumpě existují dva druhy plnících pistolí; každá pistole má svůj plnící stojan. Ráno pokračujeme přes Rakousko kolem pevnosti Kufstein, o níž se dále uváděný K. H. Borovský v Tyrolských elegiích zmiňuje jako o možném místě svého vyhnanství. Protože tranzit Rakouskem je něco málo přes sto kilometrů, nekupujeme rakouskou dálniční známku a po červené a žluté silnici jedeme pře Innsbruck na přechod do Itálie – průsmyk Brenner. Přímo k průsmyku vede dálnice, běžná silnice, železnice a pak námi použitá místní silnička vedená vysoko na svazích nad dálnicí. Při dostatku času lze tuto cestu doporučit, poznáte místa, kde také žijí lidé. Přímo na Brenneru je možno parkovat „gratis“ v místním patrovém parkovacím domě, neodpovídá to tedy současným českým zvyklostem, kdy se parkovné v exponovaných místech platí všude. To se samozřejmě týká pouze osobních aut, větší soupravy mohou parkovat zdarma na parkovišti na okraji zástavby, případně v centru (nutné parkovací hodiny za předním sklem). Překvapivě přes průsmyk vede i cyklostezka. Po sjezdu z průsmyku do Itálie zastavujeme u bývalé rakouské pevnosti Franzensfeste, kterou známe při pohledu z brennerské dálnice. V místě se křižují dvě železniční trati, vede zde dálnice a běžná silnice. Jedná se o jednu z největších alpských pevností, nebyla však nikdy vojensky využita, obvykle sloužila jako muniční skladiště. Na konci druhé světové války zde bylo Němci uloženo zlato italské centrální banky. V pevnosti je připomenut druhý největší vojevůdce (po Žižkovi) narozený na českém území – polní maršál hrabě Radecký z Radče. Jeho bronzový pomník, označovaný jako umělecky velmi zdařilý, byl odstraněn z Malostranského náměstí v Praze v počátcích první republiky. Protože však naštěstí nebyl zničen, jsou snahy o jeho opětnou instalaci (je uložen v lapidáriu Národního musea). Dodnes je každoročně připomínán na Nový rok, kdy vídeňští filharmonikové končí svůj koncert slavným Radeckého pochodem.

Náhorní planina Monte Piano. V zimě 1916 bychom se takto netvářili, bylo zde 9 m sněhu a -40°C. foto Chválovi
Náhorní planina Monte Piano. V zimě 1916 bychom se
takto netvářili, bylo zde 9 m sněhu a -40°C.
Jezero Misurina s kulisou Sorapisu bylo v roce 1956 dějištěm závodů v rychlobruslení v rámci ZOH. foto Chválovi
Jezero Misurina s kulisou Sorapisu bylo v roce 1956 dějištěm
závodů v rychlobruslení v rámci ZOH.
Ještě jednou masiv Sorapisu při sjezdu od chaty Auronzo. foto Chválovi
Ještě jednou masiv Sorapisu při sjezdu od chaty Auronzo.
Příslušník horských jednotek v historické uniformě. foto Chválovi
Příslušník horských jednotek v historické uniformě.
Solferino - památník Červeného kříže se jmény zemí, které podepsaly Ženevskou konvenci. foto Chválovi
Solferino –
památník Červeného kříže se jmény zemí,
které podepsaly Ženevskou konvenci.

Ač plánujeme okruh Dolomity, neodpustíme si krátkou odbočku do Brixenu. Máme dojem, že jsme zde již někdy byli, i když tomu tak není. Ale ovšem: Tyrolské elegie a Karel Havlíček Borovský, c. k. disident. S moderními disidenty měl společné alespoň to, že některé jeho texty kolovaly zpočátku v samizdatových opisech. Město, kdysi biskupský městský stát je položeno v klimaticky příjemném, téměř lázeňském jižním alpském předhůří, v němž strávil ve vyhnanství novinář Havlíček tři a půl roku, tedy téměř desetinu svého života (zemřel jako pětatřicetiletý). V závěru Tyrolských elegií použité označení místa jako Sibérie, je tedy básnickou nadsázkou. I když na pamětní desce, o které bude ještě zmínka, je uvedeno, že byl místními přátelsky přijat, nikdy si zde nezvykl, zřejmě i díky tomu, že se mu místní inteligence jako protistátnímu živlu vyhýbala. Po příjezdu do Brixenu byl Havlíček na náklady rakouského eráru asi měsíc ubytován v jednom z nejdražších (tehdy i dnes – nyní menu stojí 31 až 52 euro, dvoulůžkový pokoj 100 euro), čtyřhvězdičkovém hotelu Elephant. Recepční hotelu na náš dotaz odpovídá s tím, že ví, o čem mluvíme. V hotelu žádná připomínka na „nebezpečné individuum“ není, ale jsme nasměrováni k blízkému domku, na kterém jsou umístěny dvě desky, jedna s česko–italským a druhá s německým textem (jsme v dvojjazyčném prostředí; máme dojem, že stále převládá němčina, díky tomu, že teprve po první světové válce bylo toto původně rakouské území připojeno k Itálii). Podle německy mluvícího obyvatelstva jsme v jižním Tyrolsku, podle Italů jsme v Horní Adiži. Díky zájmu Říma na etnickém klidu v oblasti je oblast ekonomicky podporována a má nejvyšší životní úroveň v Itálii. Posléze za panem redaktorem do Brixenu přijíždí rodina (náklady cesty hradí policejní ředitelství) a všichni žijí v pronajatém domku, do kterého dochází denně služka a jídlo je donášeno z restaurace shora zmíněného, elegantního hotelu. Mohli si to dovolit, neboť odpůrce režimu obdržel od státu podporu 400 zlatých ročně. Havlíček si na výši podpory, která představovala plat vyššího státního úředníka (učitel vydělával v té době 130 zlatých ročně) stěžoval a tato mu byla zvýšena na 500 zlatých. Vyhnanec si na místě neuvědomoval, že se jedná o dobré období jeho života, protože jsa velkým patriotem, se zde cítil jako ve zlaté kleci. Po návratu do vlasti bylo už jenom hůř. Je sympatické, že desku s německým textem věnovalo město Brixen, jako připomínku na českého národního hrdinu a (paradoxně) velkého občana Rakouska. Místní nám ochotně ukazují cestu k domku s pamětními deskami, zřejmě jim příběh našeho prvního špičkového novináře není neznámý.

Samo biskupské město stojí za prohlídku, zvláště pak nádherné křížové chodby s freskami ze 14. století, které jsou součástí zdejšího dómu. Dodržujeme náš rituál, v dómu zapalujeme na zdar cesty svíčku a začínáme uvažovat o noclehu. Hotel Elephant zřejmě nepoužijeme a tak dle informace z Bord Atlasu volíme nejbližší „Stellplatz“ve městě Bruneck, v údolí Pustertal. Stání je zdarma a je zde asi osm karavanů. Ráno pokračujeme do Toblachu (až na výjimky používáme v této části německé označení míst), kde se setkáváme s připomínkou Čech – rodák od Humpolce, slavný dirigent, hudební skladatel Gustav Mahler zde trávil prázdniny před první světovou válkou a město tuto skutečnost připomíná jeho sochou. Je zde ještě jeden náš krajan, a sice socha Svatého Jana Nepomuckého. V menších místech (to platí i pro Toblach) je parkování do 90 minut zdarma. Vždy se však jedná o individuální záležitost, kterou zřejmě určuje obec (Gemeinde neboli Comune).

Z Toblachu odbočujeme do údolí Valle di Landro směrem na Misurinu. Na začátku údolí je vojenský, vzorně udržovaný hřbitov z první světové války, kde je pohřbeno 1259 vojáků, padlých nejčastěji na Monte Piana, stolové hoře, o které se zmíníme později. Pokračujeme hlouběji do údolí, které střeží rakouské pevnosti z první světové války, částečně připomínající naše prvorepublikové opevnění. Zde se již dostáváme do vysokohorských partií, s nádhernými výhledy na okolní štíty, jimž dominují charakteristické Drei Zinnen o výšce 2999 m. Odpoledne končíme na velkém parkovišti, vlevo při vstupu do horského střediska Misurina. Toto parkoviště je opatřeno parkovacím automatem se sazbou 8 euro za 24 hodin.

Parkoviště je obsazeno sporadicky a traduje se, že před a po sezoně se poplatek promíjí. Na okraji parkoviště je stanoviště terénních automobilů Landrover; necháme se vyvézt za poplatek 8 euro (za osobu, tam i zpět) k chatě Rifugio Mag Bosi do výšky 2205 m. Shuttle jezdí v rozpětí 9-17 hodin a odveze i pouze dvě osoby.

Privátní cesta je bývalá vojenská, slabším povahám se nedoporučuje příliš pozorovat srázy pod sebou, což však nebrání řidiči v tom, aby řídil jednou rukou a telefonoval. V chatě si kupujeme plánek naučné stezky s čísly označenými body, která nás provede celým bojištěm z let 1915 až 1917 mezi Rakušany a Italy na této stolové hoře. Na prohlídku je třeba si reservovat minimálně dvě a půl hodiny. Povrch je dodnes rozryt zákopy, jeskyněmi a opevněními. Padlo zde okolo deseti tisíc vojáků. Procházka odpovídá nadmořské výšce cca 2300 m se stále se měnícím počasím; je zde však nádherný kruhový výhled na okolní štíty. Představa, že se v těchto místech bojovalo (zvláště v zimě) je dosti neuvěřitelná. Mnohdy ztráty způsobené klimatickými podmínkami byly často vyšší, než oběti způsobené bojovou činností nepřítele.Válka zde však byla vedena sice krutě, ale s úctou k nepříteli. Když lavina zasypala 150 mužů, nepřátelští odstřelovači sledovali vyprošťovací práce, nepadl však jediný výstřel. Narážíme zde i na českou stopu: u chaty je instalován kanon Škoda. V době, kdy elektrické osvětlení bylo vzácností a ještě se svítilo petrolejkami, vedly na vrcholy elektrické kabely od generátorů v údolích, aby bylo možno osvětlovat v noci posice nepřítele. Po přespání na shora uvedeném parkovišti druhý den využíváme možnosti, které místo poskytuje a vyjíždíme autobusem (cca 8 euro tam i zpět – jede z Misuriny i z parkoviště několikrát za den) k chatě Auronzo do výšky 2320 m. Pod chatou je parkoviště na kterém lze strávit noc, za předpokladu uhrazení mýta na přístupové silnici. Od chaty lze absolovavat okružní půldenní (asi čtyři hodinyostřejší chůze) nenáročnou tůru okolo bizarních skal Drei Zinnen, zakončenou na výchozím místě. Začíná se odchodem od chaty Auronzo při pohledu zdola doprava, směr na chatu Lavaredo. Tůra je snadná, jdou i starší lidé a děti, ze dvou třetin se jedná o travers. Asi uprostřed této tůry je chata Rifugio Locatelli, v jejíž blízkosti je instalovaná pamětní deska Seppa Innerkoflera, z níž tento legendární horský vůdce hledí na protější věž Paternkofelu. Jako znalec zdejších hor vedl noční výpad na tuto věž obsazenou Italy. Byl však na vrcholu zabit a zřítil se dolů. Ráno Italové sestoupili pro mrtvé tělo, vytáhli je nahoru a s poctami svého předválečného kamaráda pohřbili.Většinou se tito muži, než oblékli uniformu italských horských jednotek, pracující jako horští vůdcové, se svými rakouskými protějšky znali.

Opouštíme Misurinu a přes sedlo Tre Croci míříme do Cortiny d’Ampezzo. Mimo zimní sezonu je toto bývalé dějiště zimních olympijských her v roce 1956 (pamatuji se, že naši hokejisté zde prohrávali tak, že fandové navrhovali, aby šli domů pěšky) trochu bez života, avšak s přemrštěnými cenami (káva 2 euro). Město je plné cedulí, zakazujících parkování kempinkových vozů. Vyjíždíme proto nad město se silně zahřátým motorem na Passo Falzarego. Při stoupání jsme nuceni zapnout topení, aby se motor ochladil. Zde na velkém parkovišti spodní stanice lanovky strávíme noc, abychom následující den vyjeli lanovkou na Kleiner Laguzoi. Bereme si jízdenku v ceně 10 euro pouze nahoru, od horní stanice dojdeme až na vrchol hory s kótou 2778 m, odkud je opět fantastický výhled. Vrchol měl podobný osud jako Monte Piana – vedly se o něj tuhé boje. Italští Alpini vyhloubili v hoře minovou štolu 1100 m dlouhou, kterou jsme sestoupili zpět na parkoviště. Chodba je kombinovaná se střílnami a zásadní orientace je: stále musíte klesat.

Podmínkou jsou dobré boty, světlo (nejlépe čelovka) pro každého účastníka (my jsme měli pouze jedno – nechtěli jsme ani pomyslet, co bychom dělali, kdyby vypovědělo službu – za celý sestup jsme potkali v protisměru pouze jednu skupinu Italů), přilba (stačila by cyklistická, ve štole nic nepadá, ale můžete se udeřit do hlavy- my jsme neměli žádnou, tudíž jsme si hlavu několikrát odřeli). Hodila by se i skládací hůl, protože ve spodní části je chodba přerušená a je nutno překonat sněhové pole. Vnitřek štoly je, ač je v něm absolutní tma, dobře zajištěn (schody, lana, žebříky), i když se musí počítat s vodou a dokonce s ledem. Místy je chodba rozšířená, na příklad pro stanoviště agregátů na výrobu elektřiny. Na sestup je třeba kalkulovat s asi dvěma hodinami. Jde o adrenalin, ale únosný.

Z parkoviště ještě uděláme asi dvoukilometrovou zajížďku do Tre Sassi, kde se nachází ve staré rakouské pevnosti museum první světové války se vztahem k tomuto regionu.

U vchodu hlídkuje voják v uniformě horských jednotek, žádaje o příspěvek na pivo a tabák pro vojáky. Na protějším svahu cvičí skuteční současní Alpini. V museu opět narážíme na fotografii hmoždíře Škoda o ráži 305 mm. Je zde i provolání mým národům z května 1915 v italštině, podepsané Francesco Giuseppe. Z musea pokračujeme na Passo Pordoi s představou, že lanovkou vyjedeme na štít Sass Pordoi nad sedlem, který je opět pověstný svými výhledy z výšky asi tři tisíce metrů. Počasí se však pokazilo, prší a málem jedinými návštěvníky sedla je skupina českých cyklistů. Takže lanovka až příště. Sjíždíme do Canazei, kde se „ubytováváme“ na parkovišti, neboť zde visí informace, že v tomto horském zimním středisku lze do 30. června parkovat bez poplatku. Obvykle, je- li to možné, takto přenocujeme, protože obvyklá sazba v kempu je cca 12 eur za den pro jednu osobu a 10 – 15 eur za auto. Městečko je samozřejmě upravené, ale kousek od centra lze spatřit původní alpské dřevěné domy, bez pozlátka pro turisty. Z Canazei míříme do Bolzana s úmyslem absolvovat horskou túru usnadněnou lanovkou v oblasti pověstného Rosengartenu (zahrada růží zakletá do kamene). Ale opět prší a protože poručíme větru dešti zde již bez valného úspěchu bylo, děláme si poznámku, co absolvovat příště. Po cestě míjíme spodní stanice lanovek, která lze využít na přespání.

Bolzano vynecháváme, jedná se velké město s hustým provozem a problémy s parkováním.

Tímto pro nás Dolomity v zásadě končí. Konstatujeme, že v této oblasti je na Itálii řídká síť stanic LPG a sjíždíme k severnímu okraji Lago di Garda do letoviska Riva del Garda. Na břehu jezera navštěvujeme místní hrad, kde je opět vstupné pro osoby nad 65 let zdarma. Pán u pokladny, snad aby mě udělal radost, jak vypadám, žádá pas (je mě 68 let); spíše jej však podezírám, že má něco s očima. Za prohlídku stojí třetí patro hradu, s připomínkou rakouské přítomnosti v 19. století. Díky tomu i zde od roku 1882 stojí socha Jana Nepomuckého. Ostatně není to tak od věci, protože Johánek z Pomuku studoval na universitě v Padově. Ze střechy hradu je pěkný pohled na tuto část jezera. Samozřejmě nábřeží nabízí bezpočet cukráren, kaváren i pizzerií. Zajímavostí je téměř v celé Itálii fakt, espresso stojí většinou 1 euro, ať si ho koupíte na noblesní promenádě, nebo v zastrčeném baru. Zřejmě zde ruka trhu tak úplně nepůsobí. Opouštíme toto příjemné město navštěvované v historii intelektuály (pobýval zde na příklad i Franz Kafka) po pravém břehu (při příjezdu z Dolomit), který je podstatně příkřejší než protější východní břeh a část komunikace vede četnými tunely. Zde nelze doporučit cestu na kole, díky relativně úzké silnici a silnému provozu. Zastavujeme se mimo jiné v městečku Saló, které poskytlo jméno Mussoliniho krátce trvající poslední republice. Den končíme v největším městě na jižním břehu jezera, v Desenzanu. Zde je jezero široké až 16 km, je nejlepším místem v Evropě pro windsurfing a zřejmě proto je poblíž břehu několik parkovišť, kde lze bez potíží stát s kempovým vozem.

Ráno procházíme nábřeží s jachtami a promenádu a odjíždíme směr Solferino. Pokud bychom neměli navigaci, asi bychom bloudili, protože dálkové směry se v této krajině vinic, sadů jablek a kiwi neuvádějí a velmi podrobnou mapu nemáme. V bitvě u Solferina v roce 1859 se mladý rakouský císař FJI (bylo mu v té době 29 let) přesvědčil, že nikdy vojevůdcem nebude a již nadále se nikdy v čelo armád nepostavil. Při tomto střetu, kterého se zúčastnilo na 300 000 vojáků, zde Rakousko utrpělo ostudnou porážku. Náš zájem o toto místo je veden i tím, že bitvy se zúčastnili také čeští vojáci, tudíž v kostnici ve vsi jsou s určitostí i jejich kosti. Bitvu řídili dva císaři a sice FJI a francouzský Napoleon III. – oba špatní vojáci, kteří bitvu proměnili v jatka. Rakouské ztráty byly 21 000 mužů a francouzské 17 000 vojáků. Bitvě byl přítomný Švýcar Henry Dunant, kterého přestálé hrůzy vedly k napsání drobné knihy „Vzpomínka na Solferino“, ve které navrhl zřízení „pomocných skupin, jejichž cílem by bylo poskytnout péči zraněným ve válkách pomocí nadšených, oddaných a vysoce kvalifikovaných dobrovolníků“. Protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, přišel založením Červeného kříže (symbolem je helvétský kříž v obrácených barvách) H. Dunant na mizinu (zadlužil se) a poslední léta svého života strávil v chudobinci. Pak si na něj svět přece jenom vzpomněl a obdržel v roce 1901 první Nobelovu cenu za mír. Na bojišti je několik památníků, je zde i skulptura připomínající vznik Červeného kříže, včetně názvů států, které podepsaly Ženevskou dohodu. Již je zde uvedena Česká (sousedí s Kongem a Brunejí) a Slovenská (za sousedy má Kubu a Bahamy) republika samostatně, ač stále se setkáváme s lidmi, kteří nás považují za Čechoslováky.

Ostatně, my se za ně považujeme také. Vlastní bojiště je poměrně rozsáhlé, protože zde proběhly současně bitvy tři.

Poblíž Solferina je další bojiště, kde však rakouská vojska dopadla podvakrát vítězně. Tímto místem je Custoza. V roce 1848 dříve zmiňovaný maršál Radecký zde porazil (bylo mu v té době již 82 let – údajně z děl zde ukořistěných byl ulit jeho pomník na Malostranském náměstí) sardinského krále a v roce 1866 arcivévoda Albrecht Rakouský armádu italského krále Victora Emanuela II. Protože se bitvy zúčastnily i čtyři české pluky, máme zájem navštívit památník s osáriem na hoře (spíš kopečku) Monte Belvedere. Dle vývěsky má být prostor otevřen od 15.15 hodin; po třičtvrtěhodinovém čekání odjíždíme, aniž bychom se dočkali otevření. Napadá nás v tuto chvíli nadnesené úsloví: (mladý) Ital v létě zásadně nepracuje a v zimě tančí. Samozřejmě to není pravda, za Italy hovoří rozvinutá infrastruktura (dálnice, mosty, tunely, moderní stavby, atd.). Obtížnost jejich staveb dálnic v horách nesnese s našimi srovnání.

Custozou skončila militaria a nadále jsme absolvovali ladies program. V Itálii je zřejmě nějaký svátek a i nejobyčejnější domky jsou ozdobeny vlajkami. Italové jsou hrdí na svoji historii, v každém místě jsou ulice pojmenované po významných italských osobnostech – jméno sjednotitele Itálie Garibaldiho nechybí v žádné obci. Tudíž vlajkovou výzdobu zřejmě nedělají proto, aby se v jejich kádrových materiálech objevilo to, co jsme znali u nás: okna zdobí, vlajky vyvěšuje. Najíždíme na dálnici směr Mantova, Modena, Bologna, abychom se dostali co nejrychleji k moři, a končíme v Ravenně. Parkujeme na Stellplatzu na Piazza del la Resistenza, z kterého to není daleko do historického centra. Večer je co obdivovat, neboť toto město bylo v historii před patnácti sty lety hlavním městem Západořímské říše. Jsme v oblasti riviery Romagna s četnými plážemi, které však navštěvují spíše Italové, než cizinci, což samozřejmě není na závadu. Takže lustrujeme přímořská místa Cérvia, Cesenático, Bellária. Pláže obvykle patří k hotelům, ale v každé lokalitě je spiaggia libera; nejlépe je navštívit místní informační centrum a na mapce místa si nechat polohu těchto bezplatných pláží vyznačit. Po nabažení se mořem se vydáváme do San Marina; navigaci je třeba upravit. San Marino je samostatný stát a je to bráno zcela vážně, na příklad je zde ambasáda Itálie.

Vzhledem k tomu, že vlastní hlavní město má problémy s parkováním, je nejlepší nechat automobil na parkovišti P13 (takto je zřetelně označeno – vpravo při stoupání na horu Titano), parkoviště je bezplatné, včetně stání v noci. Z tohoto parkoviště je to necelých 300 m k lanovce, která Vás vyveze do centra města (bohužel provoz končí ve 20 hodin). Na prohlídku místa potřebujete asi dvě až tři hodiny. Celé centrum je podřízeno turistickému ruchu (v sezoně je turistů 19 x více než vlastních obyvatel), mnohdy ruskojazyčnému, včetně prodavačů.

Zřejmě se situace rychle mění, neboť průvodce z roku 2004 ještě uvádí, že prodavači jsou mnohdy Poláci (čemuž se dá věřit), ale i Češi (čemuž věříme méně).

Sympatické je, že informační kancelář má prospekty v češtině. Méně sympatický je prodej suvenýrů (dýky SS) ozdobených svastikou. Na válku nemohou mít občané dobré vzpomínky, protože centrum města bylo spojeneckým letectvem těžce bombardováno, ač stát byl neutrální a poskytl asyl cca 100.000 uprchlíků. Objevujeme škodovácký kanon; zřejmě i tato zbraň pomáhá symbolizovat samostatnost.

Opouštíme RSM (aniž bychom si za 2,5 eura vyžádali razítka do pasu – pro turisty vše) přes most směrem na Rimini. Jako suvenýr lze rovněž koupit s dosti velkým příplatkem i platné euromince s rubovou národní stranou, vydané v San Marinu. Před hraničním mostem si dáváme poslední espresso v této skoro 2000 let staré zemičce. Dodržujeme zásadu, že kávu si dáváme v místě, kde domácí čtou noviny, nebo se hádají (oni se nehádají, to je normální italský způsob komunikace). Máme tím jistotu, že nenavštívíme kavárnu, která je zaměřená na turisty a tomu odpovídající ceny. V celé Itálii jsme si nevšimli, že by zákaz kouření v restauracích vyhlášený v roce 2005 (kouřit lze pouze na chodníku před podnikem), měl nějaký dopad na ekonomiku přežití těchto zařízení, s čímž se argumentuje u nás, při prosazování obdobného opatření. Za shora uvedeným mostem asi po 6 km vpravo je museum Maranello Rosso, které je věnované slavným značkám Ferrari a Abarth (na druhé straně dvouproudé silnice je na kopci aviatické museum v přírodě). Po opuštění musea zjišťujeme, že v těsné blízkosti je prodejna a servis „vozů profesionálů – vozů Škoda – vždy dojedou“. Tento reklamní slogan používaný za minulého režimu budil vždy útrpný úsměv. Karta se však obrátila, nyní v Evropě vidíte, že Škoda je skutečně auto, se kterým musí i světová konkurence počítat. Při naší jarní návštěvě Barcelony jsme zjistili, že většina taxíků ve městě jsou auta s okřídleným šípem (zřejmě jim dávají přednost před domácí značkou Seat; na internetu byla zveřejněna informace, že se v Mladé Boleslavi budou montovat částečně vozy Seat, ale budou opatřovány značkou Škoda). V současné době maďarská vláda mění vládní vozy Audi za Škodu Superb, ukrajinské vládní vozy Mercedes Benz byly rovněž vyměněny za vozy Škoda (pouze našemu nejvyššímu představiteli, který v mládí jezdil Trabantem, vládní provedení Superbu „drncá“). Při túře na Drei Zinnen jsme se dostali do diskuse se starším manželským párem z Německa; pán nám sdělil, že již má čtvrtou Škodovku, která je asi o 5000 euro levnější než srovnatelný vůz VW, při čemž kvalita je shodná. Je obdivuhodné, že Škoda si dovedla vybudovat (samozřejmě jako součást koncernu VW) za relativně krátkou dobu takovéto renomé. V této posici mohla být i Tatra, případně dnes i zaniklý Liaz, jehož privatizaci obdobným způsobem připravil i autor privatizace Škody, exministr Vrba (jednání s Mercedesem byla již hodně daleko). Proti privatizaci fy Škoda způsobem jak proběhl, se stavěli jistí, do dnešní doby ve vysokých funkcích působící ekonomové, kteří záměr privatizovat Tatru podobným způsobem jako firmu Škoda zrušili. O těchto odbornících se pan exministr vyjádřil tak, že měli sice velké teoretické znalosti, neboť přišli z akademických kruhů, ale v praxi nebyli ani na prázdninové brigádě. Nebýt těchto nekompetentních zásahů, za něž nikdo nenese zodpovědnost, mohli jsme na příklad na Tour de France vidět jako doprovodné vozy automobily Tatra. I v uzoučkých uličkách San Marina vidíte jezdit vozy Škoda.

Sjíždíme do oblasti pod Rimini, která již není považovaná za riviéru, čemuž nasvědčuje větší volno na plážích a směřujeme do nejjižnějšího cíle naší cesty, do města Fano. Opět dle Bord Atlasu nastavujeme souřadnice, až nás navigace dovede na Parking Viale Kennedy, což je stání kempinkových vozů (takto označené) odkud je blízko jak k moři, tak do centra. Přesto je vhodné mít sebou kola, neboť celé pobřeží je rájem kolařů. Parkoviště na okraji umožňuje stát ve stínu oleandrů. Město opět nabízí mnoho historických památek, je zde i důkaz, že všechny cesty vedou do Říma (římský milník). Pláž lze volit jak písčitou, tak kamenitou. Po několika výletech do okolí končíme a po dálnici přes Tarvisio se vracíme zpět.

Rakousko přejíždíme jako obvykle za necelý den a přes Vídeň směřujeme na Mikulov. Na konci rakouské dálnice je několik kilometrů běžné silnice a pak se již objevujeme nad obcí (asi to byl Wullersdorf) a protože jsme na kopci, s nadšením pozorujeme obzor, kde tušíme Mikulov a jsme rádi, že jsme po zhruba 3200 km bez problémů doma. Sjíždíme do obce (bez brzdění), dole nás zastavuje rakouský dopravní policista a uděluje nám pokutu 35 euro za překročení rychlosti v obci. Je zřejmé, že obě naše země byly součástí podunajské monarchie a způsob myšlení policie v ČR i Rakousku je stále shodný. Spolu s mistrem si říkáme: C’est la vie (a přidáváme: život je jeden z nejtěžších). Nadpis tohoto textu mluví o Holandsku – snad až příště!

text a foto: Jana a Jiří Chválovi

Některá fakta převzata z publikací:
Toulky českou minulostí (autor Petr Hora–Hořejš)
Nejkrásnější alpské silnice (autor Zdeněk Blahůšek)


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel.: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster cestopisů © by Michael Stanovský + autoři, 2019–24, stanovsky@kct.cz