Turistické cestopisy KČT

Netradičně k Jadranu
…i když jsme vlastně jeli tradiční cestou

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Naštěstí tyto hlavně na sedle Wurzenpass směřující do Slovinska nikdy nevystřelily. foto Jana a Jiří Chválovi
Naštěstí tyto hlavně na sedle Wurzenpass směřující
do Slovinska nikdy nevystřelily.
I ze Slovinska na Korensko sedlo je stoupání 18%. foto Jana a Jiří Chválovi. foto Jana a Jiří Chválovi
I ze Slovinska na Korensko sedlo je stoupání 18%.
Zámek Miramare - stavebníkem byl arcivévoda Maxmilián, který nakonec skončil před popravčí četou v Mexiku. foto Jana a Jiří Chválovi
Zámek Miramare –
stavebníkem byl arcivévoda Maxmilián,
který nakonec skončil před popravčí četou v Mexiku.
Opera ve Vídni (byla inspirací i pro naše ND), kterou rychle, plynule, čistě, úsporně, bez vícenákladů a za slušnou cenu realizoval český architekt Josef Hlávka. foto Jana a Jiří Chválovi
Opera ve Vídni (byla inspirací i pro naše ND),
kterou rychle, plynule, čistě, úsporně, bez vícenákladů
a za slušnou cenu realizoval český architekt Josef Hlávka.

V červnu 2010 jsme se zúčastnili 76. Rally FICC v chorvatském Umagu. Průběh rally je popsán v Cars 5/2010. Protože někdy i cesta je cílem, zmíníme se o cestě tam a zpět mimo obvyklé trasy. Začátek cesty jsme volili osvědčený: po dálnici přes Vídeň a Graz do Villachu. Rakouská dálniční známka na 10 dnů stojí cca 8 euro a to je vše, co při této cestě za silnice zaplatíte. Samozřejmě je možné před Villachem odbočit do Karawankentunnelu (délka 7,8 km), z něhož vyjedete na dálnici ve Slovinsku, ale vlastní průjezd tunelem stojí 6,5 euro a následně musíte mít slovinskou dálniční známku. Karawankentunnel byl zprovozněn v roce 1991, do té doby se používal na překonání hřebene Julských Alp Loiblpass (1367 m) nebo námi popisovaný Wurzenpass. Do doby než byl shora uvedený tunel prokopán, tak se tudy jezdilo, ale nyní již tato trasa není tak frekventovaná. Je však určitě zajímavější a dobrodružnější než průjezd tunelem. Domníváme se však, že pro auta s přívěsy je tato trasa sice možná, ale dle našeho názoru řidičsky obtížnější než pro náš VW T4. Buď lze odbočit z dálnice přímo do Villachu a ve městě zachytit směrovky na Wurzenpass, nebo Villach minout a na konci jeho úrovně je z dálnice přímo odbočka na průsmyk Wurzenpass. Krátce po odbočení z dálnice pochopíte, na co jste se dali. Úvodem je přímé (bez serpentin) asi 600 m dlouhé stoupání se sklonem 18%. Chvíli to dělá dojem, že jedete na střechu. I v létě se může stát, že průsmyk bude uzavřen, o čemž však budete včas značením informováni. Na vrcholu stoupání je vpravo malé odpočivadlo, kde je upozornění na možnost prohlídky pevnosti nad sedlem. Cesta k objektům pevnosti je asi 5 minut, ale tento údaj není na odpočivadle uveden. Domníval jsem se, že se bude jednat o něco, co bylo vybudováno před druhou světovou válkou. Při zjišťování doby vzniku v malém museu, jsem byl dotázán, odkud jsme. Po odpovědi, že z Česka jsme se dozvěděli, že opevnění bylo budováno jako ochrana proti ČSR, spíše však jako obrana proti Varšavské smlouvě, tedy po roce 1945 (konkrétně začátek výstavby je datován rokem 1963). Vzhledem k tomu, že hlavně zbraní jsou namířeny na jih, je vysvětlení takové, že opevnění mělo chránit Rakousko před tehdejší Jugoslávií, jejíž součástí Slovinsko bylo. Bundeswehr obsadil opevnění v roce 1968 (Pražské jaro a okupace ČSSR Sovětským svazem) a v roce 1991 (občanská válka v Jugoslávii). Celkově opevnění nepůsobí příliš mohutným dojmem, jako zajímavost lze vidět sovětský tank T34, který je zabetonovaný v příslušné kasematě bez možnosti výjezdu. Na dotaz, kde se v Rakousku vzal T34 nám bylo sděleno, že jej zde zanechala Sovětská armáda (zřejmě za úhradu) v počtu asi 40 kusů v roce 1955, kdy byla podepsána smlouva o neutralitě Rakouska. V roce 2005 bylo toto zařízení, jako relikt studené války, zpřístupněno veřejnosti a za 3 eura (senioři) si je lze prohlédnout.

Prohlídka pevnosti umožňuje, aby v motoru vychladla chladicí kapalina. Po opuštění parkoviště jsme již v oblasti Julských Alp a pokračujeme na sedlo Vršič. Průsmyk je ve výšce 1611 m, a ač je červen, na vrcholu je ještě dosti sněhu. Však jsme tady asi o 9 m výše, než je vrchol Sněžky. Silnicí, která je řešena velkým počtem serpentin, opět místy s obdobným stoupáním jako na Korensko sedlo nebo Koren (jsme již ve Slovinsku a proto je vhodnější používat toto slovinské označení pro Wurzenpass) jedeme téměř sami. Silnice byla budována jako vojenská v roce 1915. Pracovalo na ní 12.000 ruských zajatců, z nichž 10.000 tuto stavbu nepřežilo. Stavbu vedli po technické stránce čeští inženýři. To jsme se dozvěděli ve válečném museu v Kobaridu, o kterém bude řeč ještě dále. V roce 1969 jsme z tohoto sedla podnikli túru na nejbližší vrchol – Malou Mojstrovku (2332 m). Dnes je však nevlídně deštivo a tak sjíždíme 24 serpentinami do údolí Trenta, podél řeky Soča. Míjíme pomník objevitele turistiky (na počátku minulého století) v Julských Alpách.

U křižovatky, poblíže Bovce se zastavujeme u vojenského hřbitova z první světové války: je zde i vysvětlující český text, takže se oprávněně domníváme, že jsou zde pohřbeni i Češi, což nám je posléze v muzeu v Kobaridu potvrzeno. Od tohoto hřbitova se již cesta vine podle tmavozelené vody řeky Soča. Pouze se díváme a nezkoušíme možnost, kterou by bylo možno tréninkově se zúčastnit Světového poháru ve skoku z mostu do této řeky (obdoba skoků z mostu v Mostaru). Pak již přes Novou Goricu a Terst míříme do Umagu. V oblasti Nové Gorice, díky prolínání hranic, nevíte, jestli jste v Itálii nebo ve Slovinsku. Situaci se dá posoudit podle opuštěných celnic. Do Chorvatska však ještě celnice funguje a do Umagu je to již nedaleko.

Při návratu z kempu v Umagu vyjíždíme navečer tak, abychom byli před osmou hodinou večerní na nábřeží v Terstu, kde zdarma zaparkujeme na noc. Z nábřeží je nedaleko do centra města, krásně večerně osvětleného a o víkendu poloprázdného (je pátek). Ráno pokračujeme podél moře do zámku Miramare. Vstupné do interiérů je pro turisty (bohužel nebo bohudík náš případ) nad 65 let věku zdarma. Návštěvu tohoto zámku, který nechal postavit pozdější nešťastný císař mexický Maxmilián, lze pro milovníky zámků doporučit. Před zámkem je drobný pomník připomínající zdejší místo jako velitelství U. S. Army této oblasti po druhé světové válce v letech 1947 až 1954; nikde není zmínka o tom, že by zámek tito vojáci devastovali.

 Nedaleko odtud se nachází letovisko Duino, které se pyšní pobyty básníka, pražského Němce, Reinera M. Rilkeho. V místním informačním středisku zapřádáme rozhovor o pobytech tohoto básníka ve Vrchotových Janovicích u baronky Sidonie Nádherné – živý zájem pracovnice infocentra svědčí o tom, že ji věc jednak zajímá a jednak, že je toto pro ni novinka. Opět se vracíme údolím Soči a zastavujeme v Kobaridu, který je známý také jako italské Caporetto. Je zde museum, které přibližuje dvanáct bitev, které se v blízkých horách za první světové války odehrály (mnohdy výš než 2000 metrů nad mořem). Požádáte-li, můžete shlédnout projekci o těchto střetech v češtině.

Mimo jiné jsou zde fotografie kanonů Škoda, které se také v těchto horských bojích používaly. Z významných návštěvníků bojiště se zmiňují o veliteli západních spojenců ve druhé světové válce v Evropě generálu Dwightu Eisenhowerovi – zřejmě i toto se na West Pointu přednášelo. Z Kobaridu volíme snadnější cestu přes sedlo Predel (výška 1156 m). Míjíme nikdy nedobytou pevnost Kluž, postavenou za Rakouska – Uherska. V roce 1882 ji navštívil František Josef I. Jeho monogram je vyveden na jejím úpatí. Nedaleko před sedlem Predel je odbočka horskou silničkou na Kouč na Magnátském sedle, ze které jsme v roce 1969 zahajovali výstup na tuto krásnou 2678 m vysokou horu. Po sjezdu ze sedla se přes italské Tarvisio připojujeme na rakouskou dálnici, přespíme na parkovišti a pokračujeme až do Vídně. Protože je neděle, odvažujeme se autem do centra města, parkujeme u Schwarzenbergského náměstí, na pěší navigaci nastavujeme adresu Dorotheer Gasse 9 a během dvaceti minut sedíme ve vyhlášené kavárně Hawelka. Dvě kávy za 8 euro jsou servírovány na vysoké úrovni (voda je samozřejmostí, mléko je v porcelánovém pohárku), interiér kavárny je nostalgicky omšelý, ovšem úroveň toalet by u nás neprošla ani ve čtvrté cenové skupině! …na ja, aber Wien ist Wien. Trochu se při zpáteční cestě dostaneme do lepší nálady, když míjíme budovu vídeňské Opery s připomenutím, že tento skvost stavěl Čech (levně, kvalitně, v termínu a bez víceprací), později mecenáš, architekt Josef Hlávka. V době výstavby však byla koncepce stavby odsuzována, takže ještě před dokončením, díky štvanicím v tisku (ani v Rakousku nikdo není prorokem), se jeden projektant zastřelil a druhý zemřel na infarkt. Ještě nahlédneme do Café Schwarzenberg, ale Karel VII. ze Schwarzenberga (občan švýcarský a český, nikoliv rakouský jak se mnohdy uvádí) přítomen není. Tedy končíme a jedeme do Čech.

text a foto Jana a Jiří Chválovi, Pardubice, 14. ledna 2011


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel.: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster cestopisů © by Michael Stanovský + autoři, 2019–24, stanovsky@kct.cz