Korsika

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Satelitní snímek Korsiky
zdroj NASA, Wikimedia Commons

Na jaře 2009 jsme absolvovali s nejmenovanou cestovní kanceláří zájezd. Byli jsme znechuceni problematickými službami této CK a proto, abychom si tak říkajíc spravili chuť, podnikli jsme v září 2009 cestu naším obytným VW T4 na Korsiku, kterou jsme si zajistili sami.

Cestu jsme připravovali již od jara 2009 (spíše tedy navigátorka a velitelka vozu), kdy jsme si objednali u CK Weco Travel zpáteční trajekt z Livorna v Itálii do Bastie na Korsice. Cena odpovídala brzké objednávce v dubnu a činila 70 euro pro dvě osoby a auto. Na místě by cena mohla být také až 300 euro. Po nezbytných přípravách itineráře (z internetu jsme vylovili Routeplanner ŠkodaAuto), výbavy a kontroly auta jsme vyrazili v poledne dne 31. srpna 2009 na čtrnáctidenní cestu. Začátek září jsme volili proto, že všechny bedekry varují před prázdninovými termíny na Korsice. Korsika je pro Francouze (ostrov je součástí Francie), něco jako Florida pro Američany (jen bez těch aligátorů) – tráví zde dovolenou a mnozí se sem stěhují na důchod.

Během odpoledne jsme v poklidu dorazili do Znojma, kde jsme si ještě stačili zopakovat částečně prohlídku tohoto příjemného města. Následný den jsme mínili přejet po trase Vídeň – Gratz – Klagenfurt po dálnici celé Rakousko a noc strávit na našem oblíbeném nočním parkovišti Dreiländerecke v Rakousku (těsně před italským Tarvisiem). Rakouskou dálnici jsme zvládli bez problémů, s tím, že jsme doma zakoupili dvě desetidenní dálniční známky á 270 Kč. Cena rakouské dálniční známky je velmi příznivá v porovnání s dálničními poplatky v Itálii. Po celou cestu jsme ještě museli řešit náš specifický problém, a sice to, že auto máme přestavěné na LPG a tudíž jsme se snažili toto medium tankovat. V Rakousku LPG příliš rozšířené není, na námi použité dálnici A2 je tato možnost pouze u jedné pumpy v lokalitě Loipersdorf. Celkově dle seznamu, který se nám podařilo získat, je těchto stanic v Rakousku pouze osm.

V Itálii jsou velmi četné (to jsme věděli), netušili jsme však, co nás čeká na Korsice. Nakonec se ukázalo, že celou Korsiku jsme projeli na GPL (takto plynovému pohonu říkají v Itálii a na Korsice). Západní pobřeží Korsiky má stanic méně, východní více. Prakticky u všech stanic bylo možno platit kartou Visa Electron. Na Korsice je odlišnost v tom, že se předpokládá samoobslužný provoz, který je u nás zatím vyloučen. Plnící pistole mají stejné zakončení jako u nás, francouzské jsou snadnější na obsluhu. Ceny za litr LPG se pohybují od 0,55 eura v Itálii, přes 0,75 eura v Rakousku, až 0,9 eura na Korsice. Při objednávání trajektu je třeba upozornit, že máte auto na LPG.

Rovněž účastníci silničního provozu.

Bonifacio –
nejjižnější bod Korsiky.

Pod nejvyšší horou Korsiky –
Monte Cinto 2706 m

Při cestě po rakouské dálnici jsme si udělali větší zastávku na odpočívadle Herzogberg Nord, což bylo cca 180 km před naším denním postupným cílem. Moderní, nové odpočívadlo, střežené videokamerami, v noci osvětlené, s teplou a studenou vodou, WC, zásuvkami 220 V počítá jak s parkováním osobních aut, tak i souprav s karavany, vyznačením tohoto parkování na asfaltu. Více problematické je parkování na Wörther See (je třeba odbočit okamžitě při prvním avisu tohoto jezera – Wörther See Süd Ufer), kde se nám podařilo při malé zastávce dokonce se ve velmi příjemné vodě vykoupat. Služby uvedené u odpočívadla Herzogberg jsou v ceně dálniční známky. Předpokládáme, že něco podobného chystá ŘSD u nás po úpravě cen našich dálničních známek. O něco méně komfortní je odpočívadlo Dreiländerecke (za použití WC včetně vody se platí), ale zase má tu výhodu, že leží těsně na italské hranici, blíže k našim cílům v Itálii. Po vyspání na tomto odpočívadle, jehož součástí je jak benzinová pumpa (benzin v Rakousku je levnější než v Itálii), tak i hotel se samoobslužnou restaurací, překračujeme italské hranice a ihned nastupujeme na italskou dálnici. Při vjezdu do brány dálnice (používat pouze pravý bílý pruh) je třeba stisknout červený knoflík, dosažitelný z místa řidiče a automat vám vydá lístek, který pečlivě uložíte pro výjezd z dálnice na konci. Pak již následoval přesun po trase Tarvisio – Udine – Mestre – Padova – Bologna – Firenze – Pisa – Livorno (všechna města se samozřejmě míjejí po dálničních obchvatech). Při jakémkoliv zastavení na dálnici, je třeba použít při vystoupení reflexní vestu, pokuty jsou citelné (dvě peněženky, z nichž jedna obsahuje pouze malé bankovky na ukazování policii, že více nemáme, raději nebudeme doporučovat). V Livornu jsme měli najeto z Pardubic 1280 km (i s drobnými zajížďkami), z toho v ČR cca 200 km, v Rakousku cca 480 km a 600 km v Itálii.

Při cestě po rakouské a italské dálnici, v oblasti Alp, sestávající většinou z mostů a tunelů vás napadne, jak je možné, že cena kilometru dálnice v ČR je podstatně vyšší než cena km v těchto státech. Běžný motorista tuto anomálii nepochopí, ale naše politická representace pro to zřejmě vysvětlení má. Ve Firenze (Florencii) po zaplacení 28,5 euro dálnici opouštíme, protože souběžně s dálnicí vede do Pisy silnice dálničního typu (označená FI-PI-LI), za kterou se neplatí. Při výstupu z dálnice je třeba dávat pozor na bránu, do které zajíždíte platit – vždy používat pouze brány s bílým pruhem (zcela vpravo) a piktogramem placení peněz v hotovosti (optimálně se symbolem ruky s penězi – znamená, že v bráně je manuální obsluha), eventuelně platební kartou. Případné zmýlení zajetí do jiné brány (Telepass apod.) by vás mohlo přijít draho, neboť couvat v těchto místech se nesmí. I placení v bráně přes peněžní hotovostní automat není optimální, neboť při bezradnosti vám automat sice nabídne pomoc, ale hovoří na vás italsky.

Běžně jsme zkontrolovali, zda nakloněná věž v Pise stále stojí a po zjištění, že vstup na věž (byla zde malá fronta) stojí 15 euro, jsme pokračovali do přístavu Livorno. Je vhodné sem přijet za denního světla, abyste se lépe orientovali. Při příjezdu do města zachytíte poutače

IMBARCO PASSEGGERI, které vás dovedou do přístavu. Lístky na trajekt jsme měli na následný den ráno (odjezd v 8.15 hod) s tím, že musíte mít vozidlo připravené k nalodění jednu hodinu před odjezdem. Celonoční reserva vám dává jistotu, že odjezd se vám podaří stihnout, i při nějakých drobnějších problémech. Pokud se vám nepodaří přijet včas, přebukují vám lístek na jiný čas nebo den, ale musíte připlatit cca 30 euro a v sezoně nemusí být vždy volné místo na loď v nejbližším termínu. Při vjezdu do přístavu u závory ukážete lístek, jste vpuštěni do oploceného prostoru a můžete se již pozdě odpoledne postavit do fronty na trajekt. Součástí přístavu je terminál, kde lze koupit něco k jídlu a použít WC. Předpokládali jsme, že obdobný systém nás bude čekat při zpáteční cestě v Bastii, ale nebylo tomu tak. Zřejmě je to proto, že Livorno je italské a Bastia francouzská. V Bastii musíte čekat ve městě, kde je obvykle problém s parkováním. Večer jsme vyrazili pěšky mimo oplocení přístavu s cílem prohlédnout si večerní Livorno, ale po 300 m v nás tmavé uličky nebudily dojem bezpečnosti a raději jsme se vrátili (přístav se mimo to o půlnoci zavírá). V přístavu kotvící velké osobní lodě s komfortním turistickým servisem nás nechávají klidnými, dáváme přednost vlastnímu dobrodružství (až posléze zjišťujeme, že toho adrenalinu/ problémy s autem / bychom snesli i o něco méně). Ráno nás probudil čilý ruch, lodní personál vám nejdříve čtečkou zkontroluje lodní lístek, nalepí na sklo číslo a pak jste dirigováni do útrob lodi. U menších aut je třeba počítat s tím, že budete absolvovat dosti strmou nakloněnou rovinu. Když vás zaparkují dle jejich přestav, sklopíte zrcátka, vezmete si věci potřebné na čtyřhodinovou plavbu a vydáte se na horní paluby. Auta se nekotví, jsou pouze zabrzděna. Vstupy na paluby s auty jsou během plavby uzavřené. Trajekt Corsica Victoria (nepatří mezi největší), se kterým jsme jeli zpět, byl dlouhý 146 m, mohl nést 400 automobilů a 1700 lidí, má 8 palub, z toho dvě garážové. Na horních palubách můžete za příznivého počasí relaxovat na lehátkách, nebo být uvnitř. Samozřejmostí je lodní samoobslužná restaurace s cenami shodnými jako na pevnině, lodní diskotéka a kino byly uzavřeny. V kavárně však tuto újmu kompenzoval klavírista. Po čtyřech hodinách klidné plavby, kdy jsme zahlédli i delfíny, jsme přistáli v 12.15 hod v přístavu Bastia na Korsice. Opuštění lodi, dirigované zkušenými námořníky, je opět dílem krátké doby a jsme na začátku naší okružní cesty Korsikou. Bylo nám doporučeno, nechat si pobyt v Bastii na konec cesty (a skutečně večerní Bastia má své kouzlo) a tak pouze vyhledáme stanici GPL (výpadovka z Bastie směrem na jih) a vyrazíme do horského sedla, které je z města vidět, směrem na St. Florent. Neakceptujeme tvrzení znalců, že je třeba odbočit na sever na Cap Corse (o této oblasti se tvrdí, že je to Korsika v malém) – snad až příště. Západní pobřeží jsme volili jako první proto, abychom se mohli vracet po východním pobřeží, které je méně turisticky atraktivní a v případě potřeby rychlého přesunu snadnější. Při stoupání (na západ) začíná problikávat kontrolka chladicí kapaliny, na sedle auto odstavíme, pozorujeme střelce čekající na polodivoká prasata a pak sjíždíme do St. Florent. Tento malý přístav je obdobou Saint-Tropez (samozřejmě menší), služebnu Gandarmerie Nationale a strážmistra Cruchota nenacházíme ani nepotkáváme (mohli by být v New Yorku). Při výjezdu z přístavu zjišťujeme, že nám chybí asi 3 cm chladicí kapaliny v nádržce pod ryskou minimum. Za nesouhlasných posunků obsluhy benzinové pumpy doléváme destilovanou vodu a pokračujeme přes neobydlenou část (označovanou jako skalnatá poušť) do přístavu I’lle Rousse. Při pokusu o zaparkování poblíž nábřeží nám vyráží zpoza víka motoru oblak páry a po vypnutí motoru máme pod autem kaluž chladicí kapaliny. Tedy to očekávané dobrodružství se dostavilo hned na začátku. Bez nálady jdeme spát, aniž bychom provedli tradiční večerní prohlídku města. Pouze zjišťujeme, že poblíž na náměstí je benzinová pumpa s náznakem servisních služeb. Ráno se snažíme s majitelem domluvit, ten však (pouze francouzsky) nám dává najevo, že se u něho neobejdeme a posílá nás za roh. Tam je sice autodílna otevřená, ale nikdo v ní (pomíjíme nepředstavitelný nepořádek, takovéto uspořádání není možné ani u nás – snad ještě nevstoupili do Evropy). Asi po půlhodinovém čekání nás místní důchodce informuje, že mechanik „una kafé“. Lustrujeme bezvýsledně okolní kavárničky, až posléze se mechanik přeci jen objeví. Opět se dozvídáme, že on je pouze karosář a po dotazu nás posílá do nedalekého servisu Fiat. Jednání zde je vrcholem arogance, se kterým jsme se na celé cestě již více (naštěstí) nesetkali. Po obligátním „bon jour“(Francouzi se chovají vstřícněji, pokud se pokusíte o nějaké francouzské slovo) a stručném přednesení naší prosby, jsme byli striktně odmítnuti. Automechanika nezajímalo, že máme čím zaplatit, nemínil poradit, kam se máme obrátit, prostě nás vyhodil. Velitelka přišla na spásný nápad, zkusit informační centrum (tato jsou téměř všude, s relativně ochotným personálem). Příslušná slečna nás anglicky informuje (mnohdy je problém se domluvit jinak než francouzsky), že servis je u každé benzinové pumpy a na plánu města nám označí možnosti, mezi něž patří i první tři, které jsme již absolvovali. Navštěvujeme čtvrtou možnost (pumpu), mechanik však není a dnes nebude. Na páté nám nerozumí (mimo francouzštinu se zde mluví ještě korsicky), posléze zákaznice překládá naši prosbu z angličtiny, abychom se dozvěděli, že oni opravují pouze značku Renault a nejbližší servis VW je přes hory v Bastii – cca 80 km odtud. Kdybych byl mocen korsičtiny, určitě bych jim sdělil, že nás měli informovat hned na začátku, že jim naše peníze smrdí (zdálo se nám, že zde neviditelná ruka trhu nepůsobí). Na šesté pumpě se nám dvojce zákazníků snaží pomoci a vysvětluje, že máme šanci u Fiat servisu. Oponujeme naší negativní zkušeností, ale je nám řečeno, že těsně vedle je ještě jiná autodílna. Po menším nedorozumění se vracíme tam, kde jsme byli před hodinou a nalézáme popsané sousedství (neoznačené) servisu Fiat, anglicky se domlouváme s mladým automechanikem, ten nám dává do plastové láhve chladicí kapalinu na dolití a po příjezdu k němu asi po hodině práce přichází na závadu. Vidíme, že se poctivě snaží věc vyřešit; ukazuje se, že byly vadné kontakty k chladícím ventilátorům a ventilátory nechladily. Závada je odstraněna, při dotazu na cenu, která byla na zdejší poměry velmi solidní (cena 6 piv), přidáváme ještě 20% navíc a česká piva v plechovce a s díky odjíždíme. Do ceny opravy musíme započítat ještě 1 euro za svíčku, kterou jsme z vděčnosti (a mysleli jsme to na rozdíl od JUDr. Stanislava Grosse skutečně upřímně) zapálili v kostele v městečku Vico. Bohužel neznáme jméno toho, kdo nám pomohl (vedle Fiat servisu v aleji platanů, nikoliv však Fiat servis), ale budeme na něj s vděčností vzpomínat. Alespoň částečně zahladil náš nepříznivý pohled na některé Korsičany. Doma zjišťujeme, že situace byla snad přeci jenom řešitelná, protože naše zákonné ručení u ČSOB pojišťovny uvádí, že v ceně zákonného ručení je možnost zavolat na český servisní telefon, který zařídí kdekoliv v Evropě (tedy i v tuzemsku) odtažení do nejbližší opravny v ceně 80 euro. Zkoušíme zdejší pláž, voda je příjemná, bohužel písek je jak mouka a i při slabém větru létá do očí. Při odjezdu z města se ještě jedeme podívat ke staré strážní věži za přístavem a zde vidíme, že za trajektovým molem parkují karavany, ač je zde náznak jakýchsi zákazů stání karavanů. Ve francouzsky mluvících oblastech se to však se zákazy nebere tak doslova, jako v anglosaských zemích. Traduje se, že jedna noc je tolerována, s tím, že je třeba se chovat přiměřeně situaci. Nám se podařilo strávit noc na legálním parkovišti téměř v centru Ajaccia na úrovni přístavu (vedle OD Carfur), za blahosklonného přihlížení policie. Při další cestě zastavujeme na koupání ve vesničce umělců Algajola a opět naše cvičené oko nachází možnost přespání na parkovišti před malým nádražíčkem. My však pokračujeme do města Calvi; po cestě těsně před městem zastavujeme náhodně u nádraží Gare Lumio (I’lle Rousse je po pobřeží s Calvi spojeno úzkorozchodnou železnicí) a slyšíme zvuk trubky. Stojíme před kasárnami paradesantní brigády cizinecké legie (Légion Étrangere) a probíhá právě střídání stráží. Legie, která byla svého času (alespoň u nás) líčena jako útočiště hrdlořezů, je v současné době elitní část francouzské armády (celkově má legie i s pevninskými a zámořskými útvary cca 8000 mužů). Železná kázeň upevňovaná i tělesnými tresty zajišťuje, že běžný turista se nemá ve styku s příslušníky legie čeho bát. Do styku s legionáři by mohl také přijít tak, že by se ztratil v horách a byl těmito vojáky hledán a zachraňován, neboť i toto patří k jejich činnosti. V minulosti stavěli silnice a železnice, dnes pomáhají (mimo jiné) při přírodních katastrofách. I přes tvrdost služby v legii, si verbíři (věk pro přijetí je 18- 40 let) mají z čeho vybírat; po náročných fyzických i psychických testech je přijato k půlročnímu náročnému výcviku (smlouva se podepisuje na pět let) z každé stovky zájemců pouhých patnáct mužů. Údajně v legii slouží v současné době (ač je to zakázáno) i cca 150 Čechů. Velitelství brigády je v citadele nad Calvi. Město je jedním z možných rodišť Kryštofa Kolumba (i na Korsice mají ještě jedno místo na Cap Corse, kde se také se zárukou narodil), které se pře o tuto výsadu s Janovem. Protože matriky v obou městech zmizely, spor bude trvat zřejmě věčně. V Calvi i v ostatních větších městech jsou parkoviště od 21 hodin do 9 hodin ráno bez poplatku.

Ve městě na vozovce jsou stále častější v obytných částech zpomalující plechové nebo gumové prahy, dosti vysoké a poměrně nepříjemné. Naším dnešním postupným cílem je přístav Porto, vzdušnou čarou vzdálený cca 30 km, po silnici však 75 km. Toto charakterizuje celé západní pobřeží s úzkými klikatými silničkami, odvážně vedenými, plnými zatáček, stoupání a klesání. Odpočineme si na pláži Galéria (krátká odbočka ze směru), kde je již písek hrubozrnný a koupání skvělé. Jako na téměř všech plážích na Korsice zde nejsou sladkovodní sprchy, naštěstí my máme auto touto vymožeností vybaveno. Bezpečná průměrná rychlost zde je 40 – 50 km/hod. Kvalita povrchu je zde většinou dobrá, týká se silnic v barvě červené a žluté (na mapě). Bílé jsme raději moc nezkoušeli, ale i ty se jevily jako slušné. Okraje nad srázy bývají mnohdy „zajištěny“ symbolickou zídkou z kamenů (co 1,5 m; to jeden kámen). Častá jsou rovněž dřevěná svodidla, vyztužená ocelí. Většina řidičů jezdí přiměřeně situaci, ale samozřejmě se vám občas stane, že máte dojem, že jste nedopatřením na trati Rally Corse. Příjemné je, že za užití silnic se neplatí. Protože jsme nemohli minout nejkrásnější vesnici Francie (podle průvodce) strávíme noc v Pianě. Ráno při cestě zpět do Porta zastavujeme ještě k prohlídce skal v Calanche (přírodní reservace pod patronací UNESCO). Z Porta se vydáváme na horskou etapu do vsi Evisa, soutěskou Spelunca. Máme dojem, že zde bychom nemohli soupravy s přívěsem doporučit. Za několik dnů se však pod Monte Cinto přesvědčíme, že pro české řidiče není nic nemožné, protože zde v kempu potkáváme český autobus s přívěsem na kola, který tuto horskou etapu absolovoval. Blikají- li na vás protijedoucí řidiči, není obvykle za zatáčkou policie (kterou zde ostatně vnímáte minimálně), ale uprostřed vozovky se procházejí polodivoká prasata nebo krávy. V Evise si dáváme kávu s konstatováním, že ceny zde zdaleka nedosahují cen na pobřeží. Přes hory porostlé hustými keři (jako ostatně na celé Korsice – macchie), sjíždíme přes Vico do Sagone, kde na liduprázdné pláži (s hrubozrnným pískem) za městem trávíme noc na pozemku restaurace (PARKING PRIVE). Pobyt je podmiňován tím, že si v tomto zařízení dáme večeři. Při cestě horami spatříme červená letadla a vrtulníky hasičů, zasahující při zdejších častých požárech. Pokud snad Korsičané tolerují volné noční parkování, pak v žádném případě (a zcela pochopitelně) netolerují otevřený oheň. Po probuzení zjišťujeme, že brána uzavírající soukromé parkoviště restaurace je zavřená a restaurace má dnes zavírací den. Po několika hodinách čekání přijíždí auto pro náklad uložený na parkovišti a my můžeme odjet do Ajaccia. Většina návštěvníků se zmiňuje o tom, že vyjma toho, že se zde narodil Napoleon, město ničím jiným neupoutá. Já se spíš přikláním k názoru, že město je srovnatelné co do výstavnosti se San Franciscem a líbilo se nám zde (zvláště večer, kdy si dáte v přístavní kavárně svoji sklenici pastisu nebo mentolového sirupu). Ráno podél moře se vydáváme 12 km k mysu naproti ostrovům Sanguinares (Krvavým) – průvodce nelhal, stojí to za to. Pokračujeme zpět přes Ajaccio do rychle se rozvíjející vesnice Propriano, ležící na moři a poté do horského města Sartene, symbolu korsické vendety (krevní msta). Zde zjistíte, že pro turistický ruch je třeba učinit vše, včetně prodeje všech možných tvarů nožů, s nápisem „vendetta“. Odpoledne nahlédneme do reservace Roccapina, ale vypálené plochy keřů nás zrazují strávit ve zdejším kempu noc. Po cestě zastavujeme za tmy v městečku Pianottoli, večer jdeme do místní kavárny na pastis a ráno na kávu. Místní nás již zdraví jako staré známé, my jsme potěšeni zjištěním, že mimo turistická centra jsou ceny těchto nápojů přijatelné. Po snídani se vydáváme na nejjižnější bod naší cesty – do Bonifacia.

Kdo nebyl v Bonifaciu, nebyl na Korsice. Souhlas. Ještě dodáváme, že je třeba před vstupem do opevněného města (asi tři čtvrtě roku pevnosti velel Napoleon) absolvovat okružní jednohodinovou jízdu lodí. Po přistání nelitujeme, i když poměrně čerstvý průvodce tvrdí (rok vydání 2008), že plavba stojí 12 euro a skutečnost je 17,5 euro. Dáváme si ještě v místní hospůdce jednoduché menu za 14,5 eura, abychom konstatovali, že to byla lepší svačina. Protože je dobrá viditelnost, lze přes 12 km průliv zahlédnout Sardinii, možná náš příští cíl.

Na průliv se díváme z krásného námořního hřbitova – výhled lze nebožtíkům jen závidět.

Opouštíme město (i zde byla kasárna cizinecké legie – je před nimi pomník legionáře), po cestě se zastavujeme na vyhlášené pláži Palombaggia. Pláž je srovnávána s Karibikem, bohužel je k ní přístup po úzké přetížené silničce, parkoviště se platí. Zde nás zastihuje jediná vydatnější dešťová přeháňka na Korsice, jinak bylo celou dobu nádherně příjemně slunečno. Na noc zastavujeme v přístavu města Porto-Vecchio. Po procházce v krásném historickém centru nacházíme hospůdku mimo střed města, kde se domácí muži při setkání líbají na obě tváře. Mají-li
 v kapse nůž, není patrné. Ráno nás již čeká nezvykle rovná komunikace po východním pobřeží do města Solenzara. Jsme v oblasti vinic, na farmě kupujeme do vlastních nádob slušné víno v ceně 2 eura za litr. Nevyužíváme možnost (jako v celé Francii) řídit s 0,5 promile alkoholu v krvi (netušíme, jak bychom tu hranici poznali). Uvědomujeme si, že na celé Korsice je častou značkou automobilu značka Škoda. Za městem Solenzara se přes poledne zastavujeme ve velmi pěkném, levném kempu Eukalyptus, který leží mezi silnicí a mořem. Pobyt na jednu noc (bez elektro) – auto a dvě osoby stojí 18 euro. V dvouhvězdičkovém kempu Paduella v Calvi byla cena za osobu 6,3 eura, auto 6 euro a elektro 3,2 eura. V tomtéž městě ještě jiný kemp Libeccio (také dvouhvězdičkový) uváděl cenu za osobu 7 euro, auto 4 euro a elektro 4 euro. Dle internetu je na Korsice 147 kempů všech kategorií, náš dojem však je, že jich je podstatně více. Odbočujeme do vnitrozemského universitního města Corte. Máme pro něj téměř stejné hodnocení jako pro Boniffacio. Kdo nebyl… Navštěvujeme citadelu, která byla v minulosti rovněž kasárnami cizinecké legie a pak nádraží, se záměrem vydat se horskou železnicí do sedla Vizzanova. Korsické dráhy mají sice užší rozchod (1000 mm), avšak chování mají shodné s ČD. I když je září a turistů je zde dost, dráhy mají pravidelnou třínedělní výluku. Tuto skutečnost vám však oznámí vývěskou ve třech jazycích. Nezbývá tedy, než abychom vyhlášené Anglické kaskády navštívili autem. Dotkneme se zde známého horského treku G20 (cca 160 km – obvykle se zdolává 14 dnů). V okamžiku naší návštěvy se však moc o Anglické kaskády nejedná, na parkovišti v sedle stojí dva české autobusy. Vracíme se zpět, abychom odpoledne projeli naši poslední horskou etapu soutěskou největší korsické řeky Golo. Končíme v jedné z nejvýše položených osad Korsiky, ve vesničce Lozzi (1100 m) u kempu, který je nástupištěm na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m). Túra snad není obtížná (obtížná je spíše orientace) a trvá 8 hodin. Ve vrcholové knížce údajně převládají zápisy od Čechů. Stejnou cestou se vracíme zpět a noc trávíme v městečku Ponte Leccia. Je zde zajímavý most a místo samé je jediným železničním uzlem na Korsice. Máme před sebou poslední den na ostrově a přes lokalitu Ponte Nuovu se vracíme směr Bastia. Ponte Nuovu má pro Korsičany obdobný význam jako pro nás Bílá Hora, nebo pro Maďary Világoš. Zde Francouzi definitivně zlomili korsický ozbrojený odpor. Přesto však odpor pokračuje likvidací francouzských nápisů (druhý je v korsičtině) na dvoujazyčných nápisech označujících obce u silnic. Občas vybuchují i nálože u vládních budov, toto se však děje mimo turistickou sezonu, protože i separatisté uznávají, že bez peněz turistů by Korsika bez průmyslu (téměř vše se dováží), živořila. Odpoledne zastavujeme na kose oddělující sladkovodní jezero od moře a naposledy se koupeme. Večer zaparkujeme v přeplněné Bastii a užíváme si posledního večera (pastis…).

Hustá doprava v Bastii (jako ostatně všude ve větších místech na Korsice – za města se však dá považovat pouze asi 10 lokalit) není o pravidlech, ale o toleranci a vůli, aby doprava fungovala. Ráno v 8.15 nakládáme auto na trajekt a po 950 km a deseti dnech na Korsice opouštíme ostrov; pak již následuje stejná cesta (spíme opět na parkovišti Dreiländerecke) domů. Když se dotkneme italské pevniny, jsme rádi, že jsme nebourali a že jsme nemuseli použít nacvičené „aplé la polis“ (zavolejte policii) – policie zavolá odtahovku a odtahovka vás zaveze do servisu. Je neděle a na dálnicích v Itálii je podstatně nižší provoz kamionů.

Tento text si hlavně všímá cesty z pohledu motoristy a pouze stručně se zmiňuje o tom, proč jsme na Korsiku jeli – příroda, hory, moře, vesničky, města, lidé, historie. To by však bylo nejméně dvojnásobně dlouhé čtení a stejně by to Ostrov krásy, alias Amerika v malém, neboli Perla Středomoří neboli Smaragdový ostrov, etc. (vše názvy pro Korsiku) nevystihlo. Dá se očekávat stabilní počasí, v okrajových termínech méně turistů než jinde, ve vnitrozemí ceny srovnatelné s našimi. Zkrátka: jeďte na Korsiku, není to ani příliš daleko, o turistickém průmyslu (hotelové komplexy apod.) se zde ještě nedá mluvit, ceny jsou (jako na většině ostrovů) vyšší, ale: pojedete na ostrov se subtropickou přírodou, nabízející nejen azurové moře s fantastickým pobřežím, ale i štíty horských velikánů, romantické kaskády a zákoutí ve stínu staletých pinií a korkových dubů (toto je citace jako z katalogu cestovní kanceláře, ale je to pravda) – všechny tyto kontrasty můžete absolvovat během jediného dne.

text a foto: Jana a Jiří Chválovi, 3. listopadu 2009
(částečně použity údaje Jana Chaloupky)