Malta 2013

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Grand Harbor (velký přístav) ve Valletě.

Dvanáctá neodbila, ale byla odpálena.

Některé paláce ve Valletě jsou kompletovány
uzavřenými dřevěnými lodžiemi.

Škodovácká protektorátní letecká puma (replika)
v sakristii kostela ve městě Mosta.

Interiér katerdrály sv. Jana Křtitele ve Valletě.

Ani tady, ani tam
(aneb věčný problém reemigrantů –
tentokrát z Austrálie).

Ostrov Malta jsme několik let uvažovali jako cíl cesty (k mému malému nadšení). Byla navrhována cesta autem, čemuž jsem se bránil. Znamenalo by to projet na délku celou Itálií (na štěstí od Salerna na jih se dálnice neplatí), přeplavit se na Sicílii a ze Sicílie trajektem na Maltu. To je sice možné (Malťané přepravují auta trajektem na 95 km vzdálenou Sicílii, když tam jedou nakupovat), ale přece jenom se jedná o dosti dlouhou cestu. Rozhodující pro mne, jako pro řidiče, bylo to, že na Maltě se jezdí vlevo – nemusím již absolvovat všechno. Navíc se při následném pobytu na Maltě ukázalo, že je zde obrovské množství aut, řízené řidiči, kteří možná slyšeli, že snad existují nějaká pravidla, která by měli respektovat. Zajímavé je, že za parkování se platí pouze výjimečně. Auto bychom si půjčit nemohli, neboť zdejší půjčovny půjčí vůz osobě starší 25 let, ale znají i horní diskriminační limit (do 70 let). Dále na Maltě neexistuje jediný kemp a spaní mimo hotely a pensiony není zřejmě tolerováno. Když tedy na Maltu, pak letadlem. Z Prahy létá Air Malta přímo na jediné maltské letiště u Valletty. Když zvolíte vhodný termín (my jsme letěli koncem září), jste senior (to jste v terminologii cestovní kanceláře, je-li vám nad 55 let), pak můžete využít nabídky zvýhodněných zájezdů a vyrazit. Samozřejmě, že cestovní kanceláře toto dohánějí nabídkou výletů po ostrově za ceny, které již tak výhodné nejsou (půldenní výlet za skoro 1000 Kč, celodenní výlet na ostrov Gozo za skoro 1500 Kč – my jsme obdobu tohoto výletu (včetně trajektu) absolvovali za cca 10 euro (tedy v té době 250 Kč).

Tyto ceny jsou dány tím, že cena lístku na autobus kamkoliv po ostrově (lístek platí celý den) je 2,6 eura pro cizince (domácí / citiziens / platí 1,6 eura – díky četným zastávkám je však třeba počítat s průměrnou rychlostí asi 20 kilometrů za hodinu), nebo lze zakoupit celotýdenní lístek za 6,5 eura (to jsme zjistili až na závěr pobytu). S těmito informacemi se však CK příliš nechlubí. Autobusy jsou již moderní, kdysi hojně využívané londýnské doubledeckery můžete vidět pouze zmenšené jako suvenýr. Místo našeho pobytu, městečko Bugibba ležící na pobřeží je příjemné, dá se zde i koupat (ač se to zdá neobvyklé, na Maltě mnoho příležitostí, díky skalnatému pobřeží, ke koupání není – většina hotelů však má své bazény). Obvykle na Maltě obtížně poznáte, kde je začátek a konec příslušné lokality; na pobřeží se jedná většinou o souvislou zástavbu. Protože Malta byla dlouho britskou kolonií (poslední britský voják odešel z ostrova v roce 1979), je zde stále tato historická stopa patrná – na nábřežní promenádě můžete vidět hodiny na sloupu, které jsou stejné v Anglii, Kanadě a i zde. Mimo to Britové mají k ostrovu nostalgický vztah (v rámci turistického ruchu otcové města Valletty ponechali v ulicích typické londýnské červené telefonní budky) a mnoho jich zde tráví díky příjemnému klima (rostou zde palmy) dlouhodobé pobyty. Údajně sem létají z Británie za 9 euro a na místě platí pouze náklady za vodu a elektřinu. Osobně jsme se však přesvědčili, že tráví většinu času v místních hospodách (když nerozumíte anglicky ani slovo, pak obvykle mluvíte s Angličanem – Malťané mluví angličtinou, které lze rozumět), takže zde peníze nechají tak, jako tak. Proto také skoro všichni Malťané mluví anglicky, i když jejich mateřštinou je maltština. Velký význam zde mají zřejmě jazykové kursy anglického jazyka, na které se sjíždí omladina z celé Evropy (díky kursům jsou zde samozřejmě vyhlášené i velké mejdany). Kolonialisté tedy odešli, ale zřejmě civilisovaným způsobem, neboť na jednom z centrálních náměstí ve Valletě (Republic Square) zůstala socha sedící královny Viktorie; mnohé pomníky připomínající obranu Malty připomínají i návštěvu současné královny Alžběty v roce 1953 – zkrátka zde platí, že změna režimu neznamená bourání pomníků.

Mimo Britů významnou část návštěvníků dnes tvoří Rusové, kteří sem dokonce jezdí pořádat svatby (to činí i Britové). V ceně zájezdu byla návštěva Mdiny, což je bývalé hlavní město ostrova. Mdina se dá projít za půl hodiny – o to déle se dá sedět v kavárnách a kochat se výhledem na celý ostrov, který je odtud vidět. Plocha Prahy je skoro více jak 1,5 násobkem Malty (včetně ostrova Gozo a Comino). Město, oplývající množstvím památek je nyní velmi klidnou lokalitou (má přídomek Mlčenlivé město), protože do historické části je zákaz vjezdu automobilů. Na Maltě je rovněž zakázáno žebrat a toto nařízení policie hlídá. Pokud by snad někdo žebral, úřady prověří, zda díky své situaci oprávněně a v tom případě mu stát poskytne ubytování, stravu a ošacení buď v klášteře, nebo bývalých kasárnách; pokud žebrá bez zjevného důvodu, je mu poskytnuto výše uvedené rovněž, ale ve vězení. Nenajde zde ani všudypřítomné prodejny McDonald ‘s (v Praze hned v sousedství Karlova mostu). Z hradeb Mdiny je na dohled kupole rotundy ve městě Mosta, která je třetí největší kupolí v Evropě s výškou 60 m. Návštěvu tohoto kostela jsme nemohli vynechat, neboť v sakristii ukazují německou 200 kg těžkou leteckou pumu z druhé světové války, která při bombardování dne 9. dubna 1942 odpoledne prorazila kupoli a aniž by vybuchla nebo někoho zranila (v kostele probíhala bohoslužba a bylo přítomno 300 lidí), dopadla na podlahu. Místní věřící toto přikládali zásahu Panny Marie, patronky kostela. Spíše však Panna Maria stála při dělníkovi z H. G. Werke (Herman Göring Werke) aneb plzeňské Škodovky (někteří z nás pamatují pozdější název Závody Vladimíra Iljiče Lenina), který bombu smontoval tak (nenamontoval roznětku), aby nevybuchla (alespoň i toto se o této události lze dočíst – do říše báchorek však asi patří, že v pumě byl písemný vzkaz). Tato historka se rozchází s tvrzením (které o sobě šíří i Češi) o nebojujících příslušnících našeho národa (co by se stalo, kdyby byl sabotér odhalen, netřeba domýšlet).

Následný den jsme využili shora zmíněné levné dopravy a navštívili kdysi nejvíce opevněné město na světě, nyní hlavní město ostrova Vallettu. Autobusové spoje zastavují před vstupem do historické části a orientace ve městě je snadná. Hned za hlavní vstupní bránou ponechali Malťané ruiny opery, která se stala obětí bombardování za druhé světové války. Malta během tohoto konfliktu byla využívána Brity jako nepotopitelná letadlová loď. Její význam byl shodný s Gibraltarem, střežila významnou námořní cestu. Proto se Němci spolu s Italy snažili ostrov dobýt (naštěstí marně). Na počátku války zde probíhala blokáda, která bývá srovnávána s leningradskou. Na ostrov bylo shozeno větší množství pum, než na Londýn během kteréhokoliv roku války. Nedostávalo se potravin a paliva a život na ostrově byl téměř nesnesitelný. Britové, vědomi si významu ostrova, vyslali v srpnu 1942 konvoj 13 lodí se zásobami. Ač dorazilo do Valletty pouze 5 lodí, blokáda byla prolomena. Král Jiří VI. (to je ten pán, o němž byl u nás nedávno uveden film „Králova řeč“- otec současné britské královny Alžběty II.) udělil ostrovu nejvyšší britské vyznamenání Svatojiřský kříž. Ač již dávno je Malta samostatná, tento kříž je stále součástí maltské státní vlajky. Za ruinami opery je vhodné zabočit vpravo na terasu Hořejších barrackých zahrad, z nichž je především nejlepší výhled na Grand Harbor (Velký přístav). Součástí těchto zahrad je rovněž galerie bust maltských ministerských předsedů (je zde i britský válečný Prime Minister Winston Churchill). Netuším, zda by u nás (alespoň v současné době) návrh na takovouto poctu uspěl. Malťané jsou na svou zemi náležitě hrdí (o čemž svědčí i účast ve volbách, která dosahuje 95 %). Obecně si obyvatelé Malty zřejmě nežijí špatně, 95 % obyvatel bydlí ve svém, pouze 5 % bytů je státních; většinou byly upraveny z četných kasáren po Britech.

Ve spodní části rampy zahrad je „Saluting battery“, což je baterie starých pevnostních děl a protože je poledne, odbývá se zde jedna z místních turistických atrakcí. Vojáci v koloniálních uniformách s tropickými přilbami, dirigováni hrdelními povely obsluhují kanón (v našem případě číslo 5), aby ohlásili výstřelem poledne. Při opuštění zahrad nás láká náborář (opět v koloniální britské uniformě) k návštěvě pevnosti Rinella na druhé straně zálivu; pevnost je stanovištěm největšího děla schopného palby na světě (ráže 45 cm, obsluha 22 mužů). Znalci však vědí, že největším dělem na světě je car – puška (jak jinak) v moskevském Kremlu (až na drobný detail, že toto dělo nebylo palby nikdy schopno), tudíž ponecháváme tuto atrakci nepovšimnutu. Mimo to údajně se mohou zájemci nechat navléknout do viktoriánské uniformy, vyfasovat ručnici a nechat na sebe řvát tamějšího seržanta. Tuto atrakci jsme si užili při návštěvě pevnosti Gerhard na Baltu, tudíž netoužíme po jejím opakování. Vždy je všechno trochu jinak; vzpomínáme, že při návštěvě tehdejšího Leningradu (nikde se to tehdy neuvádělo) jsme zjistili, že legendární výstřel z Aurory byl proveden slepým nábojem. Ze zahrad lze po schodech vlevo sejít dolů; pod zahradami jsou podzemní prostory, ze kterých byla řízena nejen obrana ostrova, ale i válečné operace v celém Středomoří (Lascaris war rooms). V současné době je zde museum (jako vše anglické připomíná obdobné zařízení v Londýně). Odtud v červenci 1943 řídil generál Eisenhower a maršál Montgomery operaci Husky – vylodění na Sicílii. Byl to první vstup Spojenců na evropskou pevninu ve druhé světové válce. Zařízení bylo aktivní ještě v době suezské (v roce 1956) a kubánské krise (v roce 1962) a posléze se stalo centrem sledování sovětských ponorek ve Středozemním moři. Po opuštění těchto prostor (odtajněny byly v roce 1977) se vydáváme do samotného historického města. Největší zásluhu na vybudování města a pevností měl řád rytířů sv. Jana Křtitele, kteří se sem uchýlili z ostrova Rhodos. Díky jejich pobytu na tomto ostrově jsou dne známi jako maltézští rytíři. Rytíři bránili místo proti osmanským Turkům (muslimům); při prvním velkém obléhání v roce 1565 ostrov proti přesile (rytířů bylo 600 s 9 tisíci vojáky proti 38 tisícům Turků) ubránili a od té doby začal vliv Turků upadat. Evropští křesťanští vládcové, kteří před tím byli hluší k prosbám velmistra řádu de la Vallette o pomoc, začali posílat finanční prostředky. Na základě těchto finančních injekcí bylo vybudováno pevnostní město podle jednotného plánu s rovnými pravoúhlými ulicemi (obdoba pozdějšího Manhattanu v New Yorku). Tento systém měl umožnit jednak rychlý přesun obránců, jednak umožnoval ochlazování města větry od moře. Město vyprojektoval architekt, kterého dal k disposici papež a ten slíbil město postavit do tří měsíců (což se samozřejmě v tak krátkém čase nepodařilo). Součástí města jsou velkolepé paláce jednotlivých jazykových skupin rytířů (hostince – auberges). Uprostřed města na hlavní ulici je umístěna z vnějšku relativně nenápadná katedrála sv. Jana Křtitele, patrona řádu. Malťané tvrdí a zřejmě je to pravda, že mají více kostelů než dní v roce. Do katedrály, která mimochodem není obzvláště veliká, se platí vstupné, nelze ji však minout (obdobně jako turista v Praze nesmí vynechat katedrálu sv. Víta). Zlatá výzdoba katedrály má málokde ve světě obdobu. Křesťanství má na Maltě dlouhou tradici už z roku 60 našeho letopočtu, kdy na ostrově ztroskotal svatý Pavel a za tři měsíce obrátil zdejší obyvatele na víru. Dodnes je na ostrově návštěva kostela v neděli nezbytností, údajně se bohoslužeb zúčastňuje skoro 100 % obyvatel.

Řád maltézských rytířů, jehož hlavním posláním byl boj za víru, posléze ztratil svoje původní opodstatnění, až byl Napoleonem z Malty vykázán. V té době už byl však pouze stínem původní vojenské organizace; rytíři upadali do zahálky, neřesti a dobrou pověst řádu narušila korupce (takže nic nového pod sluncem). V současné době řád sídlí v Římě a věnuje se charitativní činnosti. Ulice města jsou pochopitelně osazeny kavárnami a cukrárnami. Potěšily nás další dvě české stopy na Maltě (po pumě ve městě Mosta) a sice prodejna českého výrobce kuchyňského vybavení na jedné z hlavních ulic, firmy Tescoma. Jeden z krámků se suvenýry měl zase v zásobě plakáty Alfonse Muchy. Tu a tam jsou k vidění české škodovky, spíše však starší Felicie, než nové Oktavie (i ty jsou však ojediněle vidět jako taxi). Okolo Dolních barrackých zahrad jsme prošli k pevnosti St. Elmo, aniž bychom minuli připomínku na druhé velké obléhání (míněno to ve druhé světové válce), jímž je velký zvon na břehu zálivu. Zvon zvoní v pravé poledne a nedoporučuje se k němu v tuto dobu přibližovat kvůli akustickému tlaku. Cesta nás zavedla do Národního válečného musea (National War Museum), které mapuje zmíněnou válečnou historii. V tradici britské korektnosti (která je stále na Maltě přítomná), je zde dokladováno, že předstupněm začátku druhé světové války byl zábor Rakouska a zábor Sudet (v obou případech jsou k vidění fotografie vítání vojáků Wehrmachtu místním obyvatelstvem – což se nedá říci o fotografiích ze záboru zbytku ČSR). Je zde vystaven dvouplošník Gloucester Gladiator, jeden ze čtyř, které na začátku bojů ostrov bránily. Abychom to nepřehnali, vracíme se zpět do hotelu a na druhý den se vypravíme do Valletty znova, abychom absolvovali okružní jízdu lodí přístavem. Okruh začíná pod městkou částí Sliema (dá se usmlouvat cena jízdného) a loď objede asi osm menších zálivů, které tvoří hlavní dvě vodní ramena, která obklopují historickou část města. Jeden den jsme věnovali koupání na písčité pláži, která byla dosažitelná autobusovou dopravou. Jednalo se o záliv Mellieha, ze kterého jsme se po půldenním lenošení na pláži vypravili na konečnou stanici autobusu, projíždějícího okolo této pláže, a sice do zálivu Armier proti ostrovu Comino. Zde jsme se setkali s jedinými značkami zakazujícími kempování a stanování. V zálivu jsou však nastálo postaveny karavany (zřejmě se jedná o vyřazené přívěsy, které slouží pro rekreaci domorodců). V Bugibbě, kde jsme bydleli, byly na městském nábřeží využívány k rekreaci objekty, jejichž původním účelem byla zřejmě garáž; je patrné, že ekologie se zde příliš nenosí. Samostatný den jsme, jak výše uvedeno, věnovali návštěvě sousedního ostrova Gozo. Je dosažitelný trajektem (cena za zpáteční jízdenku za osobu je 4,65 eura), který jezdí asi po 45 minutách, při čemž cesta trvá asi 30 minut. Při cestě trajekt míjí ostrov Comino, který má jen několik stálých obyvatel, nejsou zde auta, a tudíž nejsou potřeba ani žádné silnice. Po přistání na Gozu kupujeme celodenní lístek na autobus (opět za 2,6 eura – lístek z Malty zde neplatí) a jedeme do hlavního města Victoria neboli Rabat. Město se původně jmenovalo Rabat, ale Angličané je přejmenovali v roce 1897 po nejdéle sloužící britské panovnici, královně Viktorii. Tento symbol britského impéria vládl 64 let. Současná královna vládne již 61 let a může se díky své vitalitě dočkat, že svou praprababičku předstihne. Pak by Malťané mohli přejmenovat nějaké jiné město, protože Alžběta II., ještě jako princezna, nějaký čas na Maltě žila, se svým manželem, princem Philipem, který zde sloužil jako námořní důstojník. Po prohlídce místní pevnosti a nezbytné kávy na náměstí odjíždíme na prohlídku Azurového okna. Součástí této lokality je vnitrozemský záliv, spojený s mořem přes průjezdnou jeskyni. Zde vidíme velké množství potápěčů, protože oč je na těchto ostrovech méně příležitostí ke koupání, o to více je zde možností k potápění. Přes hlavní město ostrova se přesunujeme (při cestě si opět všímáme dosti chaotického provozu na silnicích; překvapuje, že v úzkých uličkách městeček, kterými projíždí pravidelná autobusová linka, obvykle metodou brzda – plyn, stojí zaparkovaná auta, kolem kterých se musí složitě manévrovat) k megalitickým památkám Ggnatija Temples. Stavby jsou považovány za nejstarší doposud známou stavbu na světě (cca 3500 př. n. l.), byly postaveny asi 1000 let před pyramidami. Pod ochranou na těchto stavbách jsou i nápisy turistů, kteří do těchto prehistorických staveb ryli datum své návštěvy (jedná se o béžový pískovec – vyryt na příklad rok 1840). Nakonec zajíždíme do zátoky Marsalforn s rybářským přístavem. Většina malých rybářských lodí má na každé straně přídě namalované oko, aby loď včas rozeznala nebezpečí. Při jednom autobusovém přestupu upoutá naši pozornost výstavný objekt s nápisem Australia Beauty 1982. V době druhé světové války mnoho obyvatel Goza emigrovalo, aby se po letech vrátilo zpět, a takto vzpomínají na své dočasné domovy.

Před odjezdem na letiště si ještě dáváme v hospodě poslední maltské pivo Cisk (cena pod 1 euro), pak již jen Airbus A 320 s maltézským křížem na ocase startující z jedné z nejdelších ranvejí v Evropě a minutí bufetu na pražském letišti Václava Havla s pivem za 130 Kč (no nekup to)! Končíme obvykle „Na shledanou“, ale protože se zřejmě již na Maltu nepodíváme a protože je noc: bonswa (dobrou noc)!

6. června 2014, text a foto Jana a Jiří Chválovi, Pardubice