Turistické cestopisy KČT

Údolím Mosely až do Belgie (3140 km)

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Vinařské městečko Kobern, aneb zářez Mosely s prudkými svahy vinic.
Vinařské městečko Kobern,
aneb zářez Mosely s prudkými svahy vinic.

Cestu nelze zahájit jinak než sklenkou moselského.
Cestu nelze zahájit jinak než sklenkou moselského.

Turistická sezona v Kobern ještě nezačala – a to jsme ještě netušili, že v roce 2020 začne dlouhá pauza…
Turistická sezona v Kobern ještě nezačala – a to
jsme ještě netušili, že v roce 2020 začne dlouhá pauza…

V údolí Mosely není o stavební památky nouze.
V údolí Mosely není o stavební památky nouze.

Hrad v Cochemu se shlíží v Mosele.
Hrad v Cochemu se shlíží v Mosele.

Jeden ze 39 STLP v údolí Mosely, tentokrát v ceně 5 € (u nás se objevují návrhy 500 Kč/noc..
Jeden ze 39 STLP v údolí Mosely,
tentokrát v ceně 5 € (u nás se objevují návrhy 500 Kč/noc).

Oblast Mosely je natolik atraktivní, že obyvatelé snáší i povodně. Nejvyšší značka vody uvádí stav ze dne dne 23. prosince 1993.
Oblast Mosely je natolik atraktivní, že obyvatelé
snáší i povodně. Nejvyšší značka vody uvádí
stav ze dne dne 23. prosince 1993.

Nejen hrady ale i obývaná historická sídla patří do moselského údolí.
Nejen hrady ale i obývaná historická
sídla patří do moselského údolí.

Hrázděné domy v Traben–Trarbachu.
Hrázděné domy v Traben–Trarbachu.

Generál Patton s kolty (nikoliv však proklatě nízko zavěšenými..
Generál Patton s kolty (nikoliv však proklatě nízko zavěšenými..

Karlovarské náměstí v městečku Bernkastel–Kues.
Karlovarské náměstí v městečku Bernkastel–Kues.

Největší válečný hřbitov Comonwealthu z I. světové války v Tyne Cot.
Největší válečný hřbitov Comonwealthu
z I. světové války v Tyne Cot.

Kašnu městečku Bernkastel–Kues věnovaly družební Karlovy Vary.
Kašnu městečku Bernkastel–Kues
věnovaly družební Karlovy Vary.

Nejběžnější podoba STLP na břehu Mosely, tentokrát v ceně 7,2 eura.
Nejběžnější podoba STLP na břehu Mosely,
tentokrát v ceně 7,2 eura.

Před hranicemi s Belgií je vhodné natankovat, pohonné hmoty v Belgii jsou o dost dražší.
Před hranicemi s Belgií je vhodné natankovat,
pohonné hmoty v Belgii jsou o dost dražší.

Náměstí v Bastogne se středním tankem M4 Sherman (po T 34 nejpočetnější tank II. světové války.. Busta amerického generála Mc Auliffa připomíná jeho výrok z 22. prosince 1944, kdy na výzvu německých parlamentářů, aby se vzdali, odpověděl: Blbost!
Náměstí v Bastogne se středním tankem M4 Sherman
(po T 34 nejpočetnější tank II. světové války.
Busta amerického generála Mc Auliffa připomíná
jeho výrok z 22. prosince 1944, kdy na výzvu
německých parlamentářů, aby se vzdali, odpověděl: Blbost!

Památník v Bastogne se jmény amerických států.
Památník v Bastogne se jmény amerických států.

Kostelů s pěti věžemi mnoho neuvidíte – tento je v Tournai.
Kostelů s pěti věžemi mnoho neuvidíte – tento je v Tournai.

Největší lodní výtah na světě, překonává výšku 73 metrů.
Největší lodní výtah na světě, překonává výšku 73 metrů.

Německo, Lucembursko i Belgii jsme při svých cestách již několikrát navštívili, přesto jsme neviděli ani zdaleka vše, co za to stojí. Při této květnové cestě v roce 2019 jsme si udělali čas na oblasti, kterými jsme dříve jen projížděli.

Ve všech shora uvedených teritoriích jsme již někdy byli, ale většinou jsme tyto oblasti absolvovali jako průjezdové. Z tohoto titulu jsme je chtěli blíže poznat s dostatečnou časovou dotací. Podle naší zásady (je-li to možné) nejezdit v době hlavních prázdnin se tedy vydáváme 15. května 2019 na trasu. Námi uváděné údaje platí pro druhou polovinu května, v sezoně může být vše jinak.

Vyjíždíme okolo poledne z Pardubic a dorážíme odpoledne do Nýřan (zanedbatelná odbočka z dálnice), abychom natankovali na pumpě ONO. Nechceme nikam spěchat a spíme na náměstí v Kladrubech. V Rozvadově překračujeme hranice a prověříme STLP (stellplatz) v Ambergu, kde míníme spát při zpáteční cestě. STLP je gratis, v podstatě v centru města v oploceném prostoru a je zde volno. Zaujala nás skutečnost, že je zde možnost připojení elektro přes automat a sice v ceně 1 € za 12 hodin. Dále po německých dálnicích (stále ještě bez poplatku) směřujeme k Mosele, ale s odbočkou k Frankfurtu nad Mohanem, kde máme část rodiny. Zde strávíme tři dny, které využíváme k prohlídce okolí (Aschaffenburg, Seligenstadt, Kahl am Main, Bad Orb, Alzenau) s konstatováním, že všude žijí lidé a všude je něco zajímavého. Posléze opouštíme tuto oblast a přes Limburg a Koblenz dojíždíme na první STLP v údolí řeky Mosely. Jedná se o lokalitu po levém břehu řeky a sice Kobern–Gondorf. Na STLP na břehu řeky stojí 7 obytných aut, každé však z jiné evropské země. Přes parkovací automat platíme 5 € a můžeme se věnovat vinařské obci. Zde se již jedná o typické místo v této vyhledávané vinařské oblasti; řeka se zařezává hluboko do údolí, nechybí hrad (v noci krásně nasvícen), hrázděné domy a stráně jsou osázeny vinicemi. V údolí Mosely je údajně největší počet hradů a zámků na této délce na světě. Údolí Mosely je svým klimatem velmi vhodné pro pěstování vína; dokonce jsou zde vykopávky římských vil.

K večeru přilétá vrtulník a stříká vinice. V místě je několik možností posedět v malých vinárnách, necháme se zlákat, ale příště už kupujeme lahvové balení výborného moselského. Obvyklá cena za 0,75 litru je cca 6 €. Během noci registrujeme čilý ruch na vodě, jak nákladní, tak osobní lodě. Následný den necháváme auto na STLP a z místního nádraží odjíždíme do Koblenze (cena zpáteční jízdenky činí 10 € za osobu, což vzhledem k vzdálenosti není nejlacinější). Dražší by byl však lodní lístek; výletní lodě z tohoto místa však jezdí jen o prázdninách. Přes den poprchává, nekazí nám to však návštěvu tohoto soutoku Rýna a Mosely. Nelze vynechat slavný Deutsches Eck (Německý Roh). Po návratu na STLP kopírujeme břeh Mosely až do historického městečka Cochem, kde nás vítá mohutný hrad nad městem a krásné nábřeží. Obytná auta mají vyhrazená placená parkoviště a sice v době od 7 do 19 hod za 11 €. Domníváme se, že v noci lze zde stát zdarma. Značky na historických domech uvádějí výšku vody při povodních a to i zcela nedávných (23. prosince 1993 určitě výše než 3 metry – to musely být Vánoce!); dokazuje to však, že i Němci, kteří se snaží řešit vše, si s povodněmi nedokáží úplně poradit. Zároveň to poukazuje na atraktivitu místa, které nechce nikdo opustit. Po obou stranách řeky jsou vedeny cyklostezky, i v této jarní době s čilým provozem. Pokračujeme do symbolu vinařství na Mosele a sice do městečka Zell. Když dáte do navigace Zell, objeví se v Německu 46 lokalit s tímto názvem. Zdejší Zell si však nelze splést; jediné má jako symbol Schwarze Katz (Černá kočka), která je zpodobněná všude ve městě. Je to samozřejmě i značka místního kvalitního vína. Město je velmi útulné a sympatické pro karavanisty (samozřejmě, jako celé údolí Mosely i pro milovníky vína) – na konci promenády je na pravém břehu Mosely neplacené parkoviště vyhrazené pro obytné vozy (pouze ve dne). Protože na Mosele se co do cíle nelze splést, zastavujeme v dalším městečku Traben–Trarbach. Zde se však na karavanisty nedívají shovívavě, většinou je zde zapovězeno i parkování obytných aut. Za městem v sevřeném údolí chceme navštívit místní termální lázně v Bad Wildstein, je však úterý a to jsou bazény přístupny pouze pro dámy. Dá se to považovat za diskriminaci, protože den pouze pro pány zde nemají. Odjíždíme proti proudu řeky a zastavujeme na noc ve vesničce Kröv. Ta sice nevypadá tak romanticky jako předešlá městečka, lze v ní však gratis přespat na velkém parkovišti na břehu řeky pod sportovní halou. Samozřejmostí je, že každý druhý dům je vinařství s prodejem lahvového vína. Stáčené víno, známé z vinoték u nás, zde neznají. Jste-li ve vesničce Kröv, jste zhruba ve středu moselské oblasti.

V následujícím městečku Bernkastel–Kues se necháme zlákat k hodinové plavbě výletní lodí (cena za osobu 11 €).

Z lodi je krásný výhled (nejen) na místní hrad. Řeka dělí město na starou a novou část – stará část s osobním přístavem je na pravém břehu řeky. Úzké uličky a hrázděné domy nás už nepřekvapí, co však budí naši pozornost je Karlsbader Platz (Karlovarské náměstí) – města jsou od roku 2000 partneři. Na tomto náměstí je i Karlovarská kašna, kterou městu věnovaly Karlovy Vary.

Na fasádě jednoho historického domu je hezké říkání (snad je to modlitba), jehož hlavní myšlenky se dají přeložit takto: Pane, stanov nadbytku hranice a dej, ať se hranice stanou nadbytečnými (již se stalo, není jisto, zda je to úplně správně). Odeber manželkám poslední slovo a připomeň manželům jejich první... Pane, postarej se, abychom všichni přišli do nebe, ale ne hned!

Poslední noc u Mosely trávíme na STLP Minheim, který poskytuje služby za 7,2 € za den. Většinou STLP provozují obce (Gemeinde) u kterých není prioritním záměrem zisk. Poplatek ze STLP odpovídá v Německu dvěma pivům v restauraci. V úseku Trevír–Koblenz uvádí Bord Atlas na řece cca 39 STLP. Skoro všechny tyto STLP jsou placené (červené hvězdičky), ale za přijatelné ceny.

Z Trevíru do Koblenze to je po silnici cca 110 km, ale po řece, díky četným zákrutům je vzdálenost asi 190 km. Svahy u řeky dosahují místy sklonu až 55° a výšky skoro 400 m. Díky těmto technickým údajům je zdejší pěstování vína velmi obtížná činnost s velkým podílem ruční práce. Na kopcích zahlédnete speciální stoupací drážky, které umožňují snadnější obdělávání vinic na svazích. Čilý lodní provoz je podmíněn dostatečnou hloubkou vody v řece; toto zajišťuje velký počet zdymadel.

V krajině, která by u nás byla prohlášena za CHKO (možná v Německu něčím podobným je) se jedná o jev nebývalý a u nás v současné době nepředstavitelný. Zdymadlo u Děčína se řeší nejméně dvacet let.

Je třeba uvést, že zdymadla jsou zasazena vhodně do krajiny a nepůsobí nikterak rušivě.

Město Trevír vynecháváme, jednak proto, že je to větší město (údajně nejstarší město Německa) a již jsme zde jednou byli. V té době však nebylo možno v rodném domě Karla Marxe koupit červené víno s jeho portrétem. Po dálnici se dostaneme do prvního místa v Lucembursku – městu Grevenmacher. Ani v Lucembursku se dálnice neplatí. Ve městě zkoušíme první místní kávu – obsluhující číšník něco splete a na omluvu nám přináší další dvě kávy, aniž bychom je platili. Na místním bezplatném parkovišti je k dispozici bezplatné WC a tekoucí voda. Docela sympatický začátek Lucemburska.

Odbočujeme na sever a v místě Junglinster míjíme stožáry radia Lucemburk. Připomeneme si časy, kdy si hodně Čechoslováků ladilo volání: „Radio Luxembourg, your station of the stars“. Jednalo se o nepolitické hudební vysílání v té době nejsilnějším vysílačem v západní Evropě. Poslech byl velmi populární mezi spojeneckými vojáky v západní Evropě. Populární Laxík skončil koncem roku 1992. Bylo zde možno vyslechnout i tehdejší hit Midnight In Moscow (Podmoskevské večery). V souvislosti s Ruskem, kde 100 km nic neznamená, si uvědomujeme, že v Lucemburku je všude blízko.

Jako ctitelé hradů a jejich zřícenin víme, že Lucembursko v tomto směru chudé není. První hrad na naší trase je Larochette. Hrad nás nezklamal, trochu nás zklamalo dle průvodce doporučované průmyslové museum – bylo zavřeno. Linii hradů prokládáme muzeem v Diekirchu. Jedná se o jedno z četných muzeí majících vztah k bitvě v Ardenách. Bohužel je u něj problém zaparkovat. Vstupné je 5 € a lze zde vidět mnoho (místy jsou na sebe exponáty natěsnány až příliš). Je zde vystaven i německý stíhač tanků Hetzer. Tyto stroje se montovaly ještě v dubnu 1945 v Herman Göring Werke Pilsen, aneb Škodovka v Plzni. Byl to jeden z důvodů bombardování Plzně. Mezi ručními zbraněmi je vystaven i sovětský samopal Špagin, který byl oblíbenou trofejní zbraní Wehrmachtu. V městském parku je partie kamenných sloupů, které mají připomínat smutnou povinnost zdejších mladých mužů sloužit z donucení v německé armádě; mnozí z nich skončili v sovětských zajateckých táborech.

Mile nás překvapí zdejší socha nejznámějšího Čecha – svatého Jana Nepomuckého. Z Diekirku zajíždíme do blízkého Ettelbrücku, abychom přes Pont Patton dorazili k soše legendárního generála Pattona. Generál je zde znázorněn s dalekohledem, u nás v Dýšině u Plzně drží jezdecký bičík (autor akademický sochař Jaroslav Bocker). Důvod byl ten, že většina Američanů začínala v době před první světovou válkou svou vojenskou kariéru jako důstojníci u jízdy.

Má na opasku dva kolty, což odpovídalo skutečnosti (nejsou však proklatě nízko zavěšeny).

Další z řady hradů je Bourscheid. Za 3,5 € vstupného si prohlížíme rozsáhlé, dobře konzervované zříceniny s krásnými výhledy do údolí pod hradem na meandrující řeku. Protože hradů dnes není ještě dost, dojíždíme k večeru k hradu Esch-sur-Süre. Nechceme si kazit dojem z romantického hradu prohlídkou zblízka (ač je volně přístupný) a obcházíme hrad pouze od spodu. Po ubytování v kempu (auto 8 €; dvě osoby 2 x 8 €; elektro 3 €; celkem 27 €!) jdeme ke hradu večer ještě jednou, protože je krásně nasvícen.

Poslední zastávkou v Lucembursku (budeme se sem na zpáteční cestě ještě vracet) je město Wiltz.

Zde si prohlížíme památník zdejší generální stávky na protest odvodů lucemburských mužů do německé armády (31. srpna 1942). Němci v době kdy vítězili na všech frontách, chtěli lucemburské obyvatele přiklonit na svou stranu. Jedním z argumentů bylo, že v Lucembursku se mluví německy. To sice ano, ale také francouzsky a lucembursky. Přes tvrdé represe, odsuny do koncentračních táborů a odvody do Wehrmachtu se německé správě nepodařilo Lucemburčany zlomit.

Před belgickými hranicemi, u velkého počtu benzinových pump (v Belgii jsou pohonné hmoty podstatně dražší) shrnujeme své první dojmy z Lucemburska. Země s vysokou životních úrovní, která se v dopravě zcela obešla bez billboardů.

Porovnáváme ceny PHM tak, že za 1 litr dieselu zaplatíte v NSR 1,26 €, v Belgii 1,48 € a v Lucembursku 1,13 €. Pozor však na to, že na venkově prakticky nenarazíte na benzinovou pumpu.

Následně sledujeme cedule u silnice, abychom neminuli označení Belgie.

Prvním městem v Belgii je Bastogne. Město se proslavilo v bitvě v Ardenách, kdy obléhaný americký generál McAuliffe (má na náměstí bustu) dne 22. prosince 1944 odpověděl německým parlamentářům, kteří jej vyzývali, aby se vzdal: blbost! Pokračoval pak v boji, až jej z obklíčení vyprostil generál Patton.

Na náměstí stojí rovněž jako památník tank Sherman; tyto pomníky jsou četné i v Lucembursku. Mánie odstraňování těchto památníků sem nedorazila. Letos se bude oslavovat 75 výročí bitvy a je to všude znát.

Možná stojí za poznámku, americký tank Sherman versus německý Tiger měl životnost 10:1; na jeden Tiger bylo zničeno 10 Shermanů. Američané, kteří však již tehdy vyráběli tanky pásovou výrobou, stačili vše doplňovat, Němcům, stavějícím Tigery kusově, došel dech.

Nad Bastogne je velké muzeum věnované zdejší bitvě, vstupné pro důchodce je 12 €. Sympatické jsou velké skupiny školní mládeže, které jsou zde na návštěvě. V předsálí muzea je plakát, zvoucí na oslavy osvobození Plzně ve dnech 1. až 6. května 2020. Hlavní památník tvoří pěticípá hvězda, každé rameno má délku 31 m, centrální atrium má průměr 20 metrů. Stěny jsou opatřeny jmény jednotlivých amerických států. V kryptě muzea jsou na stěnách uvedena jména 76 890 amerických obětí bitvy.

Po neplacené dálnici přijíždíme k Namuru, kde vládne dokonalý dopravní zmatek a po militariích si dopřejeme něco techniky. Málem se nám dvakrát podaří vjet do vrat zdejší věznice. V současné době se u nás skloňuje průplav Labe–Odra–Dunaj. Nebýt první světové války, tak byl průplav realizován – v současné době se pouze teoretizuje. Byly by potřeba lodní výtahy a tudíž se na jeden jedeme podívat. V lokalitě Strépy–Thieu, 7 km východně od města Mons (zde je velitelství NATO) se nachází největší lodní výtah na světě, který je schopen loď o váze 1350 tun dopravit do výšky 73, 15 m. Místo se obtížně hledá, proto je vhodné se informovat na některém z okolních turistických center (http://voiesdeau.hainaut.be). Doporučujeme nekupovat vstupenku v ceně 6,5 €; za kterou uvidíte pouze zdlouhavý film a panorama. Vše nejzajímavější je možné vidět zvenku, je však třeba si počkat, až pojede loď (celkově trvá manipulace s jednou lodí 2 hodiny).

Z místa odjíždíme do města Tournai. Jak se již mnohde setkáváme s karavanistickými problémy, co se týče stání, město je zřejmě díky osvíceným otcům města výjimkou. Neplacený STLP je v centru města, asi 5 minut chůze od hlavního náměstí. Na něm však stojí dočasně lunapark. Město je však tak seriózní, že šipkami označí odjezd na nejbližší parkoviště, které STLP nahrazuje. Je páteční podvečer a na Grand–Place díky předzahrádkám vládne atmosféra jako někde na jihu. Náměstí je zakončeno věží Beffroi (UNESCO). Vedle náměstí je další zdejší památka UNESCO – pětivěžová katedrála Notre–Dame.

Samozřejmým cílem je i známý most Pont des Tours. Po absolvování ranního květinového trhu míříme na sever k městu Ieper (Ypres). To je známé jako místo krutých bojů první světové války. V okolí je asi 185 vojenských hřbitovů, kde je pohřbeno asi půl milionu obětí zdejších bojů. Mezi městy Zonnebeke a Passendale je největší hřbitov Commonwealthu v Tyne Cot s 12 000 hroby. Místo je navštěvováno při výročích státníky, jejichž příslušníci zde odpočívají. Zřejmě se dle parkoviště jedná o jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů, ale pro pochopení místa je vhodné navštívit i méně frekventované lokality. Na příklad jedete-li z Ieper ve směru na Passendale je vhodné Zonnebeke odbočit doprava a po malé silničce (dobře značeno) dojedete k dvojici hřbitovů. První, ve volném terénu je vesnický hřbitůvek novozélandských vojáků a vedle lesní hřbitov australských vojáků. Uvědomíme-li si, že tito muži si jeli přes půl světa pro smrt, pak pochopíme absurdnost tohoto válečného střetnutí.

Zdejší atmosféra je zcela jiná než v Tyne Cot. Ač jsou v okolí i samostatné německé hřbitovy (v Langemarku je 44 000 hrobů), jsou v Tyne Cot pohřbeni i dva neznámí němečtí vojáci. Všechny hřbitovy jsou pečlivě udržovány, samozřejmostí jsou Cemetery Register, kde mohou najít pozůstalí najít jmenovitě své předky. Ve vlastním městě Ieper je v bývalé tržnici sukna nově instalovaná expozice evokující čtyři roky zdejší zákopové války. Expozice má název „Na flanderských polích“ a není to sbírka militarií (chybí úplně těžké zbraně), ale pomocí hraných výstupů přibližuje atmosféru doby a pocity účastníků. Museum je prezentováno ve čtyřech jazycích – místní vlámština, francouzština, angličtina a němčina.

Dalším významným památníkem ve městě je Meensepoort (Menenská brána). Na stěnách brány jsou vyryta jména 54 896 britských vojáků, nemajících hrob. Dodnes v osm hodin večer se zde zastaví veškerý provoz a místní uniformovaní hasiči troubí anglickou večerku Last Post.

Země, která (na rozdíl od nás) má moře, má i něco navíc. Prvním pobřežním městem je pro nás město De Panne. Začíná zde pobřežní tramvaj (nejdelší v Evropě), která v délce cca 70 km kopíruje celé belgické pobřeží. Lze zakoupit celodenní jízdenku a kdekoliv nastoupit nebo vystoupit. Tramvaj jezdí asi v půlhodinovém intervalu – na některých zastávkách obdržíte jízdní řád.

Právě je výročí známé operace Dynamo, kdy ze zdejších pláží bylo v době od 27. května do 4. června 1940 evakuováno 338 226 vojáků Velké Británie, Francie, Belgie a Holandska do Velké Británie, při čemž musely být na pobřeží zanechány těžké zbraně. Ze shora uvedeného počtu se v úseku De Panne a Dunkerque jednalo o 98 671 vojáků. Je zde vidět do 10 hodin do večera.

Belgické pobřeží není karavanistům nakloněno, všude jsou zákazy stání obytných aut. Prakticky zde nejsou STLP. Tuto skutečnost nám potvrzují sami Belgičané, kteří jezdí přes blízkou hranici kempovat do Francie. Při následné cestě zjišťujeme, že jediné příznivé místo pro stání obytných vozů jsou lázně Westende, kde lze parkovat až u moře. Protože není ještě sezona, jsou parkovací automaty vypnuty. V De Panne objevujeme kostel Svatého Petra s kaplí Pražského jezulátka a za ním parkoviště u školy, kde přespíme. Před tím však ještě bereme kola a lustrujeme pobřežní promenádu s hotely, pískovými dunami a kavárnami.

Blízká hranice nás zláká ke krátkému výpadu do Francie. Nejdříve však zastavujeme v místě Adinkerke, kde je vojenský hřbitov z druhé světové války, kde je pohřbeno 40 Čechoslováků, kteří padli většinou dne 5. listopadu 1944 při útoku na blízké Dunkerque, které obléhali. Byli to vojáci československé obrněné brigády, jíž velel generál Liška. Do rukou tohoto generála složil německý velitel Dunkerque, viceadmirál Frisius dne 9. května 1945 kapitulaci.

Vlaje zde česká (dříve československá) i slovenská vlajka a jsou zde čerstvé věnce naší ambasády a ministerstva obrany ČR. My se alespoň podepisujeme do návštěvní knihy (26. května 2019). Vedle hřbitova (jsou zde údajně dva) je z titulu blízké hranice free shop, kde se dají koupit levněji cigarety, my však kupujeme skvělé francouzské víno. Zastavujeme v nejbližším letovisku za hranicemi v Bray–Dunes. Zde se žádné zákazy nekonají, na náměstí parkuje (i přes noc) 15 obytných aut. Na kolech odjíždíme po cyklostezce vedoucí po bývalém drážním tělese do sousední obce Zuydcoote. Vládne zde pohoda, teplota 18 stupňů (jsme u Severního moře), svítí slunce. I zde jsou postery, připomínající operaci Dynamo. Před časem uváděla česká televize film Víkend na Zuydcoote v hlavní roli s Jean Paul Balmondem, který tento námět (operace Dynamo očima obklíčených francouzských vojáků) zpracovává. Jsme na nejzápadnějším bodě naší cesty a otáčíme k domovu. Přes De Panne, Oestduinkerke, přístav Nieuwpoort a Westende (jediné místo pro stání obytných vozů, dokonce až u vody, mimo pobřeží 438 parkovacích míst gratis – viz výše) zajíždíme do největších zdejších přímořských lázní a přístavu Ostende. Zde zcela výjimečně lze stát (pouze ve dne) s obytnými vozy téměř v centru na označeném parkovišti poblíž trojstěžníku Mercator. Sundáváme kola z auta a objíždíme celé lázně. Na celém belgickém pobřeží se nedá o koupání příliš hovořit, spíše se jedná o brouzdání pobřežními mělčinami se sledováním jakýchsi jednomístných jachet na kolečkách. Samozřejmě nás jako suchozemce okouzlí místní jachetní přístav. Necháme se přepravit zdarma lodním přívozem na protější stranu kanálu, kde je Fort Napoleon, včetně komplexu bunkrů Atlantického valu. U bunkrů se nám zdá, že betonářské provedení na československé zdi je v lepší kvalitě. Kola se dají použít i na velké promenádě. Od zdejšího muzea Atlantického valu jsme očekávali více. Ne všechny zbraně zde instalované jsou originály, mnohdy se jedná o repliky nebo modely. Jsou však zde i artefakty z doby první světové války, kdy zde byla instalována dělostřelecká baterie Aachen. U vstupu (Nieuwpoortsesteenweg 636) je postavený německý radar. Rovněž zde dostáváme prospekt na konání akce Bunkerdag, což je svátek místních i evropských bunkrologů dne 9. června 2019 – opakuje se každý rok.

Je zde k vidění protiletadlový kanon Bofors o ráži 40 mm (Švédsko) a Oerlikon o ráži 20 mm (Švýcarsko). Obě země a jejich zbrojovky na dodávkách zbraní vydělávaly, aniž by se konfliktu zúčastnily. Kanony Bofors i Oerlikon používali jak spojenci, tak mocnosti Osy.

Pozor – jedná s o tři muzea, při nezájmu o ostatní je to třeba u pokladny uvést. Na prohlídku je třeba si rezervovat alespoň dvě hodiny. Při prohlídce města potkáváme belgickou policii (Politi), která používá jako služební vozidla produkty z českých montoven – vozy Škoda.

Protože ve městě nelze parkovat v noci, jedeme podél pobřeží přes Bredene, De Haan, Wenduine do Blankenberge, abychom do těchto letovisek pouze nahlédli s konstatováním, že obytná auta zde nejsou vítána. Pouze v Blankenberge umožňuje stát přes den u pobřeží, na noc je třeba odjet do vnitrozemí.

Končíme tudíž pobřeží a odjíždíme na STLP Aalter, který je zdarma ve vnitrozemí u říčního kanálu z Gentu do Brugg, na kterém vládne čilý dopravní ruch (pouze však nákladní lodě).

Při ranní cestě do Leuven zastavujeme v městečku Grimbergen poblíž Bruselu. Mimo pamětihodností se soustřeďujeme na nákup vyhlášených belgických pralinek. Město dýchá příjemnou maloměstskou atmosférou. Univerzitní město Leuven (Lovaň) naše očekávání splnilo. Je zde vyhlášená katolická univerzita s 23 000 studenty (studoval zde např. Otto von Habsburg, majitel 17 křestních jmen; vzdělání zde nabyl úctyhodné, neboť prokazatelně hovořil čtrnácti jazyky, včetně češtiny). Ulice jsou plné studentů na kolech, městská radnice ve stylu plaménkové gotiky se vymyká skoro všem evropským měřítkům (v dobrém slova smyslu), Begijnhof, atd. atd. – je třeba město navštívit. Protože Belgie je velkým producentem piva (Belgičané však ve velkém pivo exportují) musíme nějaké místní (mají asi 350 druhů) okusit. Hospoda se většinou jmenuje Café, ale my se snažíme vstoupit do známé pivnice v centru Brauhus s uzavíracím dnem pondělí. Ač je úterý (opět Když je úterý, musíme být v Belgii), má podnik zavřeno. Vedle je nálevna s názvem Quo vadis? (kam kráčíš) a odpovídáme si počeštěnou latinou: In hospodas. Pivo je skvělé, také však za patřičnou cenu.

Tento světský cíl kontrastuje s dalším místem dosažitelným po husté síti belgických dálnic a tím je americký vojenský hřbitov v Henri Chapele, poblíž Eupen. Hřbitov je jako vždy skvěle udržovaný, což se nedá říci o místním značení. Kdyby nebylo rusky mluvících manželů, tak tam snad bloudíme dodnes. Je zde asi 8000 křížů z bílého mramoru (jsou zde i Davidovy hvězdy). Postery před vstupem upozorňují na to, že zde nelze pořádat sportovní aktivity, jízdu na prkně, bicyklu, pikniky, užívat alkohol a drogy. Tyto věci bychom ještě nedávno považovali za samozřejmé, dnes se však na ně díky multikulturalismu musí upozornit.

Vzhledem k nedávným oslavám, je téměř u každého kříže americká a belgická vlajka, v čele pohřebiště leží čerstvé věnce belgického krále, zástupců Kanady, USA, zástupců Bundeswehru, atd. Hřbitov je otevřen do 17 hodin, přijíždíme okolo šesté hodině odpolední, parkoviště je zavřeno, ale do areálu lze vstoupit.

Na večer odjíždíme do kdysi vyhlášených lázní Spa. Tyto lázně, které kdysi hostily pomazané a korunované hlavy mají to nejlepší evidentně za sebou. Rozbité silnice, nemožnost zaparkovat, velké množství jednosměrek (lázně opouštíme na několikrát) v nás příznivý dojem nezanechaly. Celé lokalitě vévodí nelázeňsky vypadající velká stáčírna minerální vody. Bereme za vděk, že jsme schopni dojet do města Malmedy, kde u bývalého nádraží nacházíme STLP, obsluhovaný automatem – cena 5 €.

Zrušení špatného dojmu ze Spa řešíme návštěvou malého rozkošného hradu Reinhardstein u Robertville, který svého času patřil Metternichům. Auto necháváme na malém parkovišti u přehrady, přejdeme hráz a po toku říčky pod přehradou je to pěšky 800 m. Naznačená cesta pro automobily není rozhodně vhodná pro obytná auta. Majitel a renovátor hradu provází osobně za 7 € ve čtyřech jazycích.

Průvodce hrad srovnává s Karlštejnem, srovnání však kulhá.

Vracíme se zpět do Lucemburska a začínáme (jak jinak) hradem Clervaux. Hrad nemůžeme nalézt, upoutá nás věž nad údolím, ale vlastní hrad je v údolí (podobně jako u nás hrad Kost). V areálu hradu je malé muzeum Battle of the bulge (bitva o výběžek, neboli bitva v Ardenách); vstupné je 6 €, ale dá se vidět.

Není nám jasné, jak na nádvoří hradu dostali tank Sherman. Pomalu bychom s hrady na této cestě měli končit, ale ještě zde máme hrad Vianden. Zásadní je informace, že se zde narodil v roce 1296 pozdější český král Jan Slepý, neboli Jan Lucemburský. Hrad působí silně romanticky, má to být nejkrásnější hrad v Lucembursku, tudíž platíme 6 € za osobu na další zvelebení hradu. Hrad byl v roce 1820 prodán zdejšímu obchodníkovi (spíše spekulantovi), který rozprodal stávající inventář a nechal hrad zpustnout. Někde se tomuto postupu říká privatizace. Posléze se dostal zdevastovaný hrad do povolanějších rukou a v roce 1977 jej vévoda Jean věnoval státu, který provedl nákladnou rekonstrukci (ač se u nás tvrdí, že stát je nejhorší hospodář).

Po opuštění hradu míjíme (a zastavujeme) přečerpávací vodní elektrárnu Vianden, která připomíná naše Dlouhé Stráně. Má to být největší přečerpávací elektrárna ve střední Evropě (otázka ovšem je, co je to střední Evropa). Přes letovisko Reisdorf na soutoku říček (poplatky v kempu 18 €) míříme ke skutečně poslednímu hradu v Lucembursku, hradu a zámku Beaufort. Přijíždíme však po zavírací době, ale hradů již máme přečtených tolik, že nám stačí prohlídka zvenku. Alespoň, že zde dodržují zvyk, že na vstupu jsou bez dozoru k odebrání příslušné turistické materiály. U nás to údajně není možné, protože by je bezdomovci okamžitě odnesli do sběru.

Následné krajině se říká Malé lucemburské Švýcarsko. Máme za sebou saské Švýcarsko, české Švýcarsko, skutečné Švýcarsko a nyní toto. Jeho centrem je zajímavé město Echternach. Město je nejstarším městem Lucemburska, zdejší klášter byl založen v roce 698. Zúčastníme se zdejší ranní bohoslužby, po opuštění kostela si dáváme u protější kavárny kávu, jsa obklopeni členy zdejšího Harley klubu, kteří zde mají nějaké sezení. Ptají se nás, odkud jsme a reagují tak, že někteří byli v červenci 2018 v Praze na oslavách 115 výročí značky. V Praze je nejstarší H-D klub na světě a setkání organizoval pro 60 000 motorkářů. Německé kafe stojí obvykle 1,8 €, samozřejmě to není italské (trošičku připomíná naši meltu). Někdy konsumace kávy kryje návštěvu WC. Prohlídka města stojí za to, je zde pěkná pěší zóna, kavárničky, atd.

Místní info (u katedrály) nás instruuje, co v místě podniknout. Pískovcové skály jsou jiného charakteru, než u nás. Jedná se o roztroušené skalní bloky nepřevyšující obvykle okolní stromy. Je vhodné se pohybovat autem, okruh měří asi 50 km. Na označeném místě je parkoviště, kde vystoupíte a prohlédnete si skalní bludiště v okolí. Jako výchozí bod se doporučuje vesnička Berdorf. Nejbližší skály a jeskyně jsou od centra obce vzdáleny cca 5 km (amfiteátr). Jsme zde v době nějakého svátku, parkoviště jsou plná a turistické stezky (cca 60 km značených cest) rovněž. Musíme však konstatovat, že české Švýcarsko je zajímavější.

Lucembursko uzavíráme odjezdem na STLP na břehu Mosely v obci Ensch (to je již v Německu).

Cena za noc je zde 6 €, ráno přijíždí místní pekař a zemědělci s nabídkou zeleniny.

Lze se připojit na elektřinu se sazbou 2 € (50 korun) za 24 hodin. Trochu nás za celou cestu znervózňuje, že není téměř karavan, kde by nebyl pes. Protože usuzujeme, že nejvhodnější místo pro opuštění Mosely na dálnici je Zell, zopakujeme si ještě jednou trasu do tohoto městečka. Nakoupíme poslední víno Schwarze Katz a po dálnici přes Mainz, Aschaffenburg, Würzburg, Norimberk dojíždíme odpoledne do Ambergu na již vyhlédnutý STLP.

Je však víkend a STLP je plně obsazen. Vedlejší parkoviště se v sobotu platí do 14 hodin, následný čas do pondělí je zdarma. Běžně je parkování v Německu zpoplatněno do 18 hodin. Nedoporučujeme jezdit do Pardubic, kde jsou parkoviště zpoplatněna do 22 hodin (rarita). Nejsme sami, kdo této skutečnosti využívá a jdeme se porozhlédnout po nedalekém historickém centru. Poblíž parkoviště je nainstalován Kneippův chodník – jedná se o možnost se brouzdat (po kolena) chlazenou vodou. Zkuste – funguje to! Osvěženi míříme do ČR, první zastávka je v Nýřanech na pumpě ONO. Dáváme si šoférskou drštkovou, všechna hlavní jídla jsou zde k dispozici 24 hodin denně za jednotnou cenu 75 korun (FJI prohlásil, co je nad 8 % je lichva!).

Nezapomeneme natankovat (jak to majitelé dělají s cenami je záhadou – ale pozitivní) a starší o 18 dnů, s 3140 km navíc na tachometru přijíždíme do Pardubic.

Jana a Jiří Chválovi, 28. srpna 2019


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel.: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster cestopisů © by Michael Stanovský + autoři, 2019–21, stanovsky@kct.cz