Pobaltské republiky a Finsko

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Peipsijärvi aneb Čudské jezero – jeden z posledních
nedotčených rájů v Evropě poblíž vesnice Kavksi

Toto není hříbek, ale torzo větrného mlýna
u vesnice Alatskivi

Univerzitní město Tartu – šikmý dům (není vidět)
po naší pravé ruce

Zámek Sangaste – zvenku zajímavý,
ale interier (placený) nestojí za návštěvu

Mys Kolka vypadá sice romanticky,
ale jako místo ke koupání rozhodně vhodné není

Vybydlené městečko duchů aneb panelákové sídliště
obsluhy špionážního radaru u lotyšské Irbeny

Park kotev ve městě Ventspilis
nejtěžší váží 23 tun

Autoři reportáže u jedné menší kotvy

Ranní molo bez lidí v letovisku Palanga

Hrázděné domy prozrazují, že dnešní litevský přístav
Klaipéda byl osídlen Němci (dřívější Memel)

„Historická“ hospoda ve Varšavě,
součást Starého (nově postaveného) města

Rytířský hrad Maborg v severním Polsku

Neplacené, avšak o to skvělejší dálnice
ve Finsku, většinou s minimálním provozem

Značka upozorňující na kolizi s losem
se má snad objevit i u nás na Šumavě

Pojízdná finská sauna

Před kempem v Pori

Známá finská firma Nokia vyrábí nejen
telefony, ale i gumové produkty, včetně pneumatik
a holínek pod značkou Nokian

Většina finských chat u jezer není tak blízko sebe,
jako na tomto fotu

Senátní náměstí v Helsinkách

Ruský car Alexandr II. přes to, že k nám stojí
zády, je ve Finsku v dobrém vzpomínán

Pravoslavný kostel v Helsinkách
(Uspenská katedrála)

Pevnost Suomenlinna u vjezdu do přístavu Helsinky

Past na turisty – staré město Tallin

Z fota je zřejmý poklid venkovského
šlechtického sídla v Palmse

 Hrad v Rakvere je jedním z mála v Pobaltí

tará část města Rakvere

Kam vstoupí noha německého vojáka, tam navždy
zůstane – takto to však německá propaganda
nemyslela; německý vojenský hřbitov ve městě Toila

ysoký plot (zřejmě ho bourat nebudou) na
hraničním mostě mezi estonskou Narvou a ruským
Ivangorodem (schengenská hranice)

Jeden z pomníčků připomínajících cestu pluku
Danmark z Chorvatska (zde bojovali proti Titovovým
partyzánům) do Berlína

niši z pravoslavného kláštera v Kuremäe v zimě
chladem trpět nebudou

Pravoslavný klášterní kostel v Kuremäe

V červenci 2014 jsme se zúčastnili 81. F.I.C.C. Rally ve finském Pori. Protože do místa Rally to bylo okolo 1900 km, bylo nutno trasu rozložit do více etap.
Mimo to, jsme se potřebovali sžít s automobilem Pössl 2 Win, který jsme koupili těsně před odjezdem. Obytné auto je postavené na podvozku FIAT (význam zkratky zná každý, ale přesto: Fabrica Italiana Automobili Torino).

Protože jsme se domnívali, že již Polsko máme přečtené, považovali jsme cestu Polskem pouze za tranzit. Od Wroclawi jsme se pohybovali po nových neplacených dálnicích (často nesouvislých, ale již vybavených parkovišti s tekoucí vodou a neplacenými WC). Mnohde je možnost strávit noc na parkovišti přiléhajícímu k benzinové pumpě – někde vybírají asi 18 PLN, ale pokud zde natankujete, neplatíte nic. Přesto nám to nedalo, abychom se nezastavili ve Varšavě, ve které jsme ještě nebyli. Bylo to způsobeno tím, co je známo všem karavanistům – velká města jsou problematická, co se týče průjezdu a parkování a z toho plynoucí nechuti takovéto město navštívit. Přesto jsme však před Varšavou nastavili na navigaci adresu v centru a pokusili se do středu dostat. Problém je však v tom, že ve Varšavě se stále staví a tudíž jsme byli naváděni několikrát, aniž bychom se do potřebného místa dostali (vždy to končilo na nějaké rozestavěné, nebo uzavřené komunikaci). Pamatuji si, že při mé první návštěvě Krkonoš asi v roce 1953 byly na dnešní cestě od bývalé Obří boudy směrem ke Špindlerově boudě uvláčené pruhy, na nichž polští pohraničníci sledovaly šlápoty a pokud byl někdo přistižen i při nechtěném překročení hranice, byl zadržen a odeslán budovat Varšavu (alespoň tak se to v té době tradovalo). Dnes se tak již neděje, ale Poláci budují Varšavu stále, bez ohledu na právě panující politické klima. Nakonec se nám podařilo zaparkovat na náměstí Konstytucji. Samozřejmě se jedná o parkování placené, potíž je však v tom, že do parkovacího automatu musíte uvést číslo auta; autor programu však zřejmě nepočítal s českými číselnými kombinacemi a automat odmítl parkovací lístek vydat. Díky ochotě místního občana je zadáno jakési imaginární číslo a můžeme na prohlídku města, při čemž polský dobrodinec odmítá vrácení zlotých vložených do automatu jako zanedbatelnou částku. Jednalo se asi o 5 PLN a pán prohlásil, že takové částky má doma v pyžamu (opět jsme se přesvědčili o vstřícnosti Poláků vůči Čechům).

Přes Nowy Swiat dojdeme k Zamku Krolewskemu, abychom se vrátili k autu po třídě Marszalkowska. Tento malý pěší okruh o délce asi 8 km umožní shlédnout za asi 5 hodin zpočátku jak Varšavu historickou, tak posléze i moderní. Historické domy jsou většinou repliky, protože město bylo po porážce povstání v roce 1944 srovnáno s německou důkladností se zemí. Na pěší zóně nás upoutají sochy význačných osobností, a sice Ronalda Reagana, Charlese de Gaulla a kardinála Wyszynského. Na podstavci je vždy uvedeno jejich jméno, není však toho třeba, neboť se jedná o sochy realistické a každý je (nejméně oba státníky) pozná. Je to rozdíl oproti snahám současných umělců, kde i historické osobnosti mají být znázorněny abstraktními objekty; pak je ovšem příslušný popis nezbytností. Rozsáhlá skulptura připomínající varšavské povstání je rovněž pojata realisticky, i když jistě byly abstraktní návrhy. Je zde i plakát připomínající některé minulé volby, které vyhrála Solidarita. Zřejmě jako logo vítězné strany bylo použito filmové role šerifa, kterou vytvořil Gary Cooper v klasickém černobílém westernu „V pravé poledne“. Byl to jeden z prvních westernů, který se u nás promítal někdy po roce 1962 (to již byl film více jak 10 let starý a hlavní hrdina byl po smrti). Tehdy byly tyto filmy u nás k vidění zřídka (k naší nelibosti), dnes bychom jejich menší množství přivítali. Při pohledu na plán města si uvědomujeme, že by bylo bývalo výhodnější zaparkovat na levém břehu Wisly a po schodech nahoru dosáhnout blízké historické části. Kolem Paláce kultury se vracíme k parkovišti. Zmíněný palác, dar na znamení přátelství ze Sovětského svazu, svého času nejvyšší budova v Evropě (mimo Moskvu), byl Poláky nenáviděný, měl mnoho nelichotivých přezdívek (např. slon v krajkovém prádle). Nyní jsou v sousedství již nové výškové budovy a vzhledem k době, po kterou zde stojí, pomalu opadají úvahy o jeho zbourání. Tudíž 50 divokých koček, ošetřovaných veterinářem, které v suterénu hubí potkany, se nemusí obávat o střechu nad hlavou. Těsně na rohu náměstí Konstytucji (tedy v centru města) nacházíme nejlevnější jídelnu ve městě (polévka 2 PLN, tedy cca 13 Kč). Tuto zkušenost jsme učinili v centru Poznaně v roce 2007 – ceny se od té doby, na rozdíl od nás, příliš nezměnily. Poté ve velmi hustém provozu opouštíme město, abychom se sešli s ostatními účastníky výpravy v kempu ve směru cesty. Kemp byl vybrán na základě internetových informací, což není nejšťastnější způsob plánování. Úrovní odpovídal svému názvu „Žabí ráj“.

Pak již nezbylo než zamířit na přechod Budzisko, který sám o sobě je nevýznamným místem, ale všechny dálkové ukazatele v našem směru v Polsku jej přiznávaly. Tato část přesunu je náročná na čas, neboť je nutné projíždět malými městy, která jsou obtížně průjezdná. Na hranicích posunujeme čas o hodinu dopředu proti českému. Následný kemp na Via Baltica na litevsko – lotyšské hranici v Pajiesmeniai nás naopak příjemně překvapil (drží ceny dle Board Atlasu z roku 2013, a sice 15 €), zvláště když každá osádka ráno při odjezdu obdržela jako pozornost podniku sklenici medu a sáček zdejších sušených bylin na přípravu čaje. Okamžitě po přechodu hranice se změnila kvalita silnic k lepšímu. Zastavili jsme v prvním velkém litevském městě, které bylo určitý čas i hlavním městem Litvy, a sice v Kaunasu. Protože jsme se ocitli, aniž bychom ji vyhledávali, v historické části, byli jsme příjemně překvapeni starosvětským charakterem starého centra bez shonu a extrémní dopravy. Po dopravním mumraji ve Varšavě to byl pro řidiče šok, ale příjemný. Zdejší telefonní budky připomínají londýnské, ale z Británie zřejmě dovezeny nebyly (někde v Evropě, např. na Maltě, byly pro zvýšení koloritu místa z Londýna skutečně dovezeny). Historická část, ležící na soutoku dvou řek a tvořená hradem, komplexem kostelů, klášterem a pěknou pěší zónou se starými domy, působí velmi půvabným dojmem. Ač jedeme na naftu, díky našemu předešlému vozu si všímáme, že v celém Pobaltí lze natankovat LPG. Ospalý ráz města se netýká našeho dalšího cíle, a sice hlavního města Lotyšska, Rigy. Hned si uvědomujeme, že trolejbusy a tramvaje mají značku Škoda.

Naštěstí historické, za prohlídku stojící centrum, lze zvládnout za dvě hodiny, abychom se vešli do sazby 5 € za parkování po tuto dobu. Je to v příkrém protikladu s parkovištěm blízko centra a přístavu v hlavním městě Estonska v Tallinnu, kde lze stát 24 hodin (i v noci, když čekáte na trajekt) za 2 €.

Přesto však rižský dóm, zámek a nábřeží stojí za návštěvu. Z Rigy se přesunujeme od oblasti Sigulda, s národním parkem Gauja. Celá záležitost nám však připadá příliš komerční, všude závory, bez poplatků se k místům zájmu nedostane. Večer ještě nakoukneme do Tallinnu, s vědomím delší zastávky zde, až se budeme vracet. Vidíme, že auta policie i taxi jsou mnohdy opatřena okřídleným šípem – tedy značka Škoda má své oprávněné postavení i zde. Ráno nakládáme auto na trajekt a po dvou hodinách a patnácti minutách (cca 85 km) přistáváme v Helsinkách. Celkově zpáteční lodní lístek (tedy dohromady čtyři a půl hodiny na moři,2 osoby a auto) stál 260 €. V roce 2010 nás zpáteční trajekt na Sardinii (celkem 16 hodin plavby,2 osoby a auto) stál cca 80 € – tedy neporovnatelné (samozřejmě to dnes i tam je asi jinak, ale přesto rozdíl je do očí bijící). Před vjezdem do přístavu Helsinky upoutává naši pozornost pevnost Suomenlinna; činíme předsevzetí, že ji navštívíme. Po přistání jen nahlédneme do Helsinek, opět s vědomím, že se přes město budeme vracet a po jihozápadním pobřeží Finska zdoláváme posledních cca 350 km do našeho cíle – kemp Pori, kde se konala 81. F.I.C.C. Rally. Jakmile vjíždíme do země, kde se centrum na ukazatelích nejmenuje centrum (zde keskusta), máme dojem, že jsme v Maďarsku (ostatně finština a maďarština patří mezi ugrofinské jazyky). První dojem z finských komunikací – nemají tam placené, ale skvělé dálnice; celý den auta svítí, mimo obec je povolená rychlost 80 km/hod. Není nám jasné (samozřejmě ve srovnání s námi), jak je možné tento stav silnic udržet za dlouhé, studené a drsné zimy. S tím, že uvidíme dopravní značky se symbolem soba, jsme počítali (ale živého jsme zahlédli jen v Estonsku), ale značky se symbolem komára byly pro nás exotikou. Naštěstí výskyt komárů (muchniček) je daný ročním obdobím, my jsme se jim vyhnuli. Cestou stačíme prohlédnout ještě města Turku (bývalé hlavní město Finska a největší finský přístav) a Raumu. Rauma je jedno z mála historických sídel ve Finsku, které se dochovalo v původní dřevěné podobě a je pod ochranou UNESCO. Důvod je prostý – většina dřevěných měst vyhořela. Zde lze shlédnout tradiční krásnou zástavbu. V Turku jsou zakotveny starší vojenské lodě, určené ke kladení mořských min; tuto záležitost jako suchozemci nemůžeme minout; rovněž tak místní hrad, protože jak se zmiňujeme jinde, četnost těchto objektů zde není častá.

V Pori jsme strávili více jak týden. V rámci tohoto týdne jsme podnikli několikrát cestu na nejlepší finskou pláž v Yyteri, která je asi 20 km od Pori. Zajímavé bylo, že pláž nebyla přeplněná (a to ani o víkendu), volná byla i neplacená parkoviště, při čemž se teploty pohybovaly (na Finsko výjimečně) okolo 30°C. V kempu jsme zahlédli nám sympatický VW T4 s poznávací značkou L. Posádkou jsme byli poučení, že se nejedná o Litvu nebo Lotyšsko, ale Lucembursko. Abychom zahladili nepříznivý dojem, dali jsme najevo naše znalosti o vysílání Radia Luxenbourg (populární laxík, což bylo hudební vysílání pro spojenecké vojáky v NSR; základny US ARMY v Německu zůstaly, ale laxík již v této formě od roku 1992 nevysílá).

Z Pori volíme jinou návratovou cestu a sice přes město Tampere. Vzdálenost je asi 100 km, které vedou sice po krásné silnici, ale: vpravo les, vlevo les. Po cestě projíždíme město Nokia, které je nyní známé výrobou mobilních telefonů. Finsko je zemí, kde připadá nejvíce mobilů na hlavu na světě. Česká republika je údajně v těsném závěsu. Původně tato firma vyráběla gumové zboží, mimo jiné holínky. Zřejmě tomu tak je i dnes, protože na jedné gumě od traktoru jsme viděli značku Nokia. Ve městě Tampere navštěvujeme Leninovo muzeum (vstupné 3 €), které je zde míněno zcela vážně.

Lenin strávil určitý čas při své politické činnosti ve Finsku a zřejmě (nebo mimo jiné) z tohoto důvodu, na výraz vděku, potvrdil 31. prosince 1917 samostatnost Finska, které do té doby bylo součástí Ruska. Zřejmě v tom nehrál roli Silvestr, jak by někteří mohli předpokládat – v Rusku platil v té době jiný kalendář (říjnová revoluce v listopadu). Muzeum obsahuje nejen artefakty, vztahující se k tehdejší době, ale i současnost – lze zde zakoupit portrét V. Putina, nebo ve vitríně zahlédnout láhev od vodky; věčný problém této velké země (i plakáty v ruštině nabádající ke střídmosti při užívání alkoholu jsou zde prezentovány). V našem tisku proběhla zpráva, že prodej vodky v Rusku klesl o cca 22 % (díky tomu, že stejný objem se pálí na černo).

Zřejmě i díky tomu si Rusky na Sibiři berou raději za muže Číňany, protože méně pijí.

Tampere leží na jezeru, takže můžeme konečně slavná finská jezera obdivovat, protože mnohdy jsou jezera z komunikace nepřístupná, s hustě zarostlými břehy. Po dálnici se přesunujeme do Helsinek, při čemž se dostáváme do vodní bouře (mlha, déšť, kroupy), jsme nuceni na chvíli zastavit; po příjezdu do Helsinek se počasí uklidní a absolvujeme prohlídku města. Z části se jednalo o asi hodinovou projížďku tramvají číslo 3 (která však v části jízdy změní své číslo na 2), jež jezdí okruh a lze z ní vidět všechny hlavní pamětihodnosti města, mimo jiné Senátní náměstí, označované jako jedno z nejkrásnějších náměstí světa. V centru náměstí stojí socha ruského cara Alexandra II., která je stále ozdobena květinami. Tento panovník byl Finům přátelsky nakloněn a ti na to dodnes nezapomínají. Novodobí finští politici museli dokazovat, že politika je umění možného, což se jim ve vztahu k velkému sousedovi dařilo. I Finové, podobně jako my, měli kdysi s SSSR smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Na rozdíl od nás se jim pomoci nedostalo. V tramvaji lze zaplatit u řidiče a lístek platí jednu hodinu (řidič Vám pečlivě vrátí zpět, zpropitné se zde nedává ani v restauracích). Z tramvaje je možné vystoupit a po prohlídce příslušné zajímavosti nastoupit do další soupravy. Na pěší zóně míjíme známou sochu „Tři kováři“, jejíž podstavec nese dodnes stopy po sovětském bombardování ve druhé světové válce. Pamětníkům to připomíná novou fasádu na Národním muzeu v Praze z roku 1968 (i když bombardování Helsinek bylo sovětskou odpovědí na to, že Finsko povolilo vstup německé armády na své území, která se přesunula blíže k sovětské frontě). Na nábřeží nasedáme na výletní člun s cílem pevnost Suomenlinna. Výletní čluny jezdí každou půlhodinu, jízda trvá cca 15 minut a zpáteční lístek stojí asi 5 Euro. Čekání na loď bychom si mohli krátit lovem ryb na udici, neboť zde existuje diskriminace v tom smyslu, že chytání pro osoby do 18 let a nad 64 let je zdarma (není jisté, zda autoři tohoto pravidla chtějí naznačit, že člověk věkem dětinští). Při odjezdu máme panorama Helsinek jako na dlani a i pevnost stojí za procházku po jejím území. Na městě je vidět, že vzniklo podle jednotného plánu (ve světě Washington D.C., u nás Františkovy Lázně).

Prakticky v Helsinkách začal v roce 1975 proces uvolňování konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Přespíme na parkovišti v přístavu a ráno se přepravujeme do Tallinnu – tedy hyvästi (sbohem) Finsko. Opět odstavíme auto na dříve zmíněném stání (2 €/24 hodin) a vyrážíme do starého města. Hlavní město Estonska svou starou částí připomíná Prahu (není však tak rozlehlé), v turistické sezoně podobně kypící životem. Paradoxně v historii nemělo město dost peněz na novou výstavbu a tak se pouze opravovalo a tím byl zachován historický střed města. Mimo kdysi nejvyšší kostelní věž v Evropě, je Tallinn místem vysokých cen. Plechovka piva v samoobsluze stojí cca 3 až 4 €, točený půllitr v hospodě 6 až 7 € (ceny tohoto produktu jsou obdobné ve Finsku – mimochodem Estonci pivo milují). V této cenové relaci je mnohde k dostání plechovkový Kozel nebo Prazdroj. V rámci F.I.C.C. jsme se seznámili se skupinou Estonců, kteří nám dali tipy na místa, která bychom neměli v Pobaltí minout. Jeden ze skupiny pracuje v Helsinkách, ovládaje finštinu, kterou se naučil v dobách SSSR sledováním finské televize. Tito Estonci nás ujistili, že v Pobaltí je bezpečno, s výjimkou velkých měst, konkrétně Tallinnu. Rovněž nás upozornili na místní značení STLP, které používají zkratku RMK. Naštěstí jsme žádnou špatnou zkušenost neučinili a opustili město směrem na ruské hranice, do Narvy. Nedaleko Tallinnu je na řece Jägala vodopád, nadneseně srovnávaný s Niagarou. Protože jsme kanadsko–americký originál rovněž shlédli, zdálo se nám toto srovnání přitažené za vlasy. Vyjma jarního tání je v něm obvykle málo vody, tudíž vypadá velmi skromně. Výška pádu vody je 8 m, šířka prahu je asi 60 m. Dálnice Tallinn – Narva je ve velmi slušném stavu, trochu překvapivě se lze zde na základě zvláštních značek otáčet do protisměru.

V celém Pobaltí je poměrně hustá síť hnědých ukazatelů (obdoba značek u nás), upozorňujících na místní památky a zajímavosti, potíž je v tom, že z popisu skoro nikdy nevyrozumíte, o co se jedná. Na dálkových silnicích se doporučuje tankovat během dne, kdy je přítomna obsluha, protože s obsluhou nočních automatů mají problémy i místní. Silnice jsou však obvykle volné, park automobilů tvoří ojeté BMW, VW, Volvo; kdysi populární Žiguli úplně ze silnic zmizel.

Noc trávíme na RMK areálu venkovského sídla Palmse, jehož interiéry i exteriéry patřily k tomu nejlepšímu, co jsme v tomto směru v Pobaltí viděli (včetně obdoby zámku Sagadi). Ve městě Rakvere vylézáme na hradní návrší se skulpturou býka. Historická část města je opět tvořena zčásti dřevěnými domy, částečně obnovenými. Protože silnice se téměř dotýká moře, neodoláme a v lokalitě Aseri zajíždíme na pláž. Jsme však zklamáni, před pláží je opuštěné torso továrny, jako důsledek rozpadu SSSR a částečně vybydlené domy. Sice oblázkovou, ale lepší pláž nacházíme v místě Toila, které má zřejmě statut přímořských lázní. Nad pláží je německý vojenský hřbitov z druhé světové války; s těmito artefakty se setkáváme po celý zbytek cesty do Narvy. Město Narva je zřejmě celé ruskojazyčné, tomu odpovídá i jistá ošuntělost místa; řeka jím protékající tvoří hranici s Ruskem. Hraniční přechod je přes jediný most; vstup na něj mají i pěší s příslušnými dokumenty. Celá oblast přechodu je obehnána asi 4 m vysokým plotem, zakončeným žiletkovým ostnatým drátem. Trochu nám to připomnělo naše hranice před rokem 1989. V centru lze však bez potíží zdarma zaparkovat.

Z města se musíme vrátit a volíme cestu přes Jöessu, což je jednak ústí řeky Narva do moře a poté 12 kilometrů dlouhé letovisko s plážemi a hotely, včetně malého, ale malebného pravoslavného kostelíka. Je zde i poměrně rozsáhlé parkoviště, v noci bez poplatku. U Sinimäe se necháme zlákat poutačem na válečné muzeum z druhé světové války – opět jsme však zklamáni; muzeum má zavřeno, otevírací dobu nelze zjistit a venkovní exponáty spíš připomínají šrot. V lepším stavu jsou zdejší pomníky německých regimentů, které územím prošly. Dost zvláštně působí na pomníku uvedená místa jejich tažení (Chorvatsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko a Berlín). Je možné, že tento vztah ke druhé světové válce, je způsoben historickou zkušeností Estonců, kdy byli nejprve anektováni Sovětským svazem, pak byli okupováni Wehrmachtem a pak opět okupováni Sovětským svazem, s veškerými dopady na místní obyvatele (po válce sem bylo přesídleno velké množství Rusů). Do roku 1953 probíhal v Estonsku partyzánský odpor. V některých místech budou vaši ruštinu tolerovat teprve tehdy, když zjistí, že jste Češi. Poblíž města Sillamäe je pěkná písčito – travnatá pláž, tudíž se naposledy smočíme ve Finském zálivu. Teplota vody je 21°C, tedy velmi přijatelná. Při cestě k Čudskému jezeru nevynecháme krásný pravoslavný klášter Kuremäe. Pak již se přiblížíme ke čtvrtému největšímu jezeru Evropy a několik desítek kilometrů jedem po jeho břehu.

Díky rozloze jezera (délka cca 72 km, šířka cca 50 km) máme dojem, že jsme u moře. V této části je minimálně kempů, je tolerováno kempování místních v pobřežních borových hájích, včetně otevřených ohňů (bohužel i velké množství odpadků, které nikdo neuklízí). Mnohé zdejší pláže (celkově je zde cca 30 km pláží) nám připadají lepší, než u moře. Sami nakonec zdarma kempujeme na pěkné louce ve vesnici Mustvee, přímo pod okny kasáren pobřežní stráže (Coast Guard) – jezero totiž tvoří hranici mezi Estonskem a Ruskem. Zřejmě proto není na vodě vidět žádná plachetnice, i když určitá část obce vypadá jako jachetní přístav. Dělá to dojem, že zřejmě někdo byl schopen získat nějaké evropské fondy na vybudování tohoto zařízení – jachty budou později.

My však nikoho z pobřežní stráže nezajímáme – asi jsme pod jejich rozlišovací schopnosti. Pokračujeme po pobřeží do Kallaste – opět lokalita s odstavenými továrnami. Je zde malý trh, snažíme se nakoupit nějakou zeleninu, problém je však v tom, že 2 € jsou příliš velkou mincí pro místního trhovce, při ceně produktu 0,5 € nám nemůže vrátit. Zelenina se prodává z kbelíků, místní jsou oblečeni v teplácích.

Od jezera se odkláníme do univerzitního města Tartu, s pěkným historickým centrem; šikmý dům a nejvyšší sklep s pivnicí o výšce 10,2 m (Guinessova kniha rekordů) nelze minout! Ve městě si navigátorka všímá mladé a elegantní módy zdejších obyvatel. Standardem je, že skoro všichni mladí mluví anglicky (to se týká celého Pobaltí). V některých částech se domluvíte často rusky, někdy jen rusky. Samozřejmě ovládají i svůj rodný jazyk. Výjimečně se domluvíte německy. V okolí Narvy, kde se mluví převážně rusky, na nás několikrát zkoušeli mluvit francouzsky, protože kdysi francouzština patřila k dobrému tónu ruské šlechty (viz Vojna a mír). Přes náhorní planinu Otepää, která je známá jako středisko zimních sportů i u nás (každoročně jsou zde závody Světového poháru na běžkách), směřujeme k hranici s Lotyšskem. Zde se setkáváme s další ozvěnou bývalých časů SSSR – při tankování jsme nejdříve požádáni, abychom zaplatili, a teprve pak lze tankovat; někdy je problém určit, kolik PHM budeme potřebovat. V celém Pobaltí je dost patrný rozdíl mezi městem a venkovem.

Na doporučení průvodce navštěvujeme zámek Sangaste, jsme však zklamáni. Zvenku sice připomíná anglické venkovské sídlo, interiéry jsou však velmi chudé, s úrovní našich zámků nesrovnatelné. Obecně je v Pobaltí méně památek (zámků, hradů) než u nás. Za estonsko – lotyšským přechodem Valga následovala silnice A 3, nejhorší vozovka z celého Pobaltí. Vracíme se do Rigy, problém je kde zaparkovat, to se týká i letoviska Jürmala, které k Rize přiléhá. Teprve daleko za městem v lokalitě Ragaciems se dostaneme do jednoduchého a levného kempu. Samozřejmě po odjezdu z tohoto kempu zjišťujeme, že ještě následovalo několik vhodnějších možností kempování. Odbočujeme do vnitrozemí do historického města Talsi. To je úpravné, přehledné. Zde, jako v celém Pobaltí, avšak v Lotyšsku zvláště, lze konstatovat, že je to země čápů. Odtud se opět vracíme k moři do přístavu Roja s možnosti bezplatného stání a parkování u moře. Bohužel jsme zde vynechali koupání, které by určitě bylo lepší než na dále zmíněném mysu. Místo bylo v podstatě známé i u nás, neboť zde byla velká rybí konzervárna, jejíž výrobky se dostávaly i na náš trh. Způsobem řízení to měly být jakési zdejší Slušovice. Následný mys Kolka (ač doporučený) nás zklamal, jednak placeným stáním a jednak ne ideálním přístupem k vodě. Raději odjíždíme směr Ventspilis, při čemž po cestě navštěvujeme zdejší atrakci – mohutné zařízení kosmické špionáže, postavené v Irbeně armádou v dobách SSSR. V té době se jednalo o přísně střežený a utajený objekt; údajně bývalí vojáci, kteří zde sloužili, sem nyní jezdí, aby se podívali, co zde hlídali. Součástí bylo panelákové městečko, kde bydlel personál. Mohutná konstrukce parabolického radioteleskopu o průměru 32 m musela být velmi nákladná, ale městečko je s ní spojeno panelovou vozovkou (tudíž obsluha se několikrát za 24 hodin natřásla na této silničce). Nyní je zařízení využíváno vědecky jako centrum lotyšské radioastronomie. Zde na nás dýchl závan minulých časů: zařízení je nyní přístupné, lze si je prohlédnout, ale otevřeno bylo do 17 hodin. Ve tři čtvrtě na pět nám bylo nekompromisně sděleno (chtěli jsme pouze nahlédnout) : prospekty žádné nemáme, na prohlídku přijďte zítra! O to lepší dojem na nás udělal přístav Ventspilis – velké město, prostorné parky, velké plochy k parkování, vybavené pláže. Zvláštností je park, který obsahuje velkou sbírku námořních kotev, z nichž nejtěžší váží 23 tun. Podnikli jsme i třičtvrtěhodinovou jízdu lodí přístavem v ceně 0,6 € (oproti některým cenám velmi slušná cena). Městské parky mají krásnou květinovou výzdobu, pořádají zde soutěže ve tvarování květin do podoby zvířat, je zde i skansen. Naštěstí ve Ventspilisu tankujeme, aniž bychom věděli, že dalších cca 100 km tato možnost nebude. Následné pobřežní univerzitní město Liepája se chlubí největšími varhanami v Evropě (máme dojem, že to jsou jedny v řadě největších). Po překročení lotyšsko – litevské hranice se nám podaří zaparkovat ve vyhlášeném přímořském letovisku Palanga. Pro Rusy je toto místo něco, jako naše Karlovy Vary. Je zde čilý noční život a velké noční korso, končící na molu v moři. Následný celý den si reservujeme na Klaipédu, abychom mohli navštívit Kurskou kosu. Vlastní město Klaipéda (před rokem 1945 Memel), díky hrázděným domům poukazuje na staleté německé osídlení. Původní obyvatelé byli odsunuti a nahrazeni většinou Rusy. Novodobým symbolem města je

(původně cvičná) plachetnice Meridianas z roku 1948. Kosa je jedno z více míst v Evropě, které díky písečným dunám má název evropská Sahara. Přívozem se dopravujeme i s koly na kosu – cena zpáteční jízdenky činí 2,9 LTL (za kolo se neplatí). Trajektem je možno se nechat přepravit asi za 40 LTL na kosu s tím, že lze na kose volně kempovat (opět za přijatelný poplatek 15 LTL, ale bez omezení času). Na pláži na Kurské kose jsme svědky sbírání, nebo lovu jantaru. Všude na pobřeží jsou jantarové šperky k dostání, jedná se však o jantar dovezený z ruského Kaliningradu, kam bychom se dostali silničkou po kose – bohužel se jedná o ruskou enklávu s vízovou povinností. Tímto způsobem by se cesta podstatně zkrátila (snad k tomu někdy dojde), nyní je nutné celou kaliningradskou oblast velkým obloukem přes Kaunas objíždět. Pro nás je místo (Kaliningrad neboli Královec) zajímavé tím, že bylo založeno českým králem Přemyslem Otakarem II. Protože Pobaltské republiky končíme, nezbývá než konstatovat: head aega (estonsky), uz redzěšanos (lotyšsky), viso gero (litevsky) – tedy česky na shledanou!

Překročíme polské hranice, měníme nikoliv peníze, ale čas a zastavujeme v polském Augustówě. Již odtud je značen dálkový cíl Kudowa Zdrój (asi 750 km). Lokalita leží na třech jezerech, místo se pyšní tím (promítají zde i videoklip o této události), že je navštívil papež Jan Pavel II. Na břehu jezera je levná jídelna, není zde fronta (čeští imitátoři polštiny tvrdí, že se to řekne „pan za panem“), dáváme si žurek a rybu, začíná pršet a nezbývá tedy než přes Varšavu, Wroclav a Kudovu Zdrój (zde ještě nakupujeme v Biedronce poslední polské jogurty za stálé ceny) návrat do Pardubic. První automobilovou havárii za celou cestu míjíme u Hradce Králové (nedaleko místa, kde ČR řešila asi 20 let výkup pozemků pro dálnici s farmářkou Havránkovou; musíme se domnívat, že země, kterými jsme projeli, takto infrastrukturu neřeší, jinak by nebylo po čem jezdit); tudíž citujeme nadporučíka Mazurka z Černých baronů (ve filmu ho hrál Josef Dvořák): Tak je to spravne, tak to ma byt!

text a foto: Jana a Jiří Chválovi