Polsko

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

zdroj Wikimedia Commons

Do roku 1989 bylo Polsko jednou ze zemí, kam bylo možno bez velkých problémů cestovat. Po otevření hranic se zájem soustředil na země do té doby nedostupné a zájem o Polsko opadl. Většinou se cestování do této země zredukovalo na zájezdy na příhraniční trhy (pro nás nejbližší Kudowa – Zdrój u Náchoda). Atmosféra a charakter těchto trhů však vytvářejí pro návštěvníka z Čech zkreslený obraz této země. Protože jsme ve vnitřním Polsku nebyli ani před rokem 1989, naplánovali jsme si na léto 2007 okružní cestu Polskem. Zároveň jsme chtěli prověřit možnost cestování v obytném autě VW Transporter s vestavbou Westfalia, které jsme jako ojeté zakoupili koncem roku 2006.

Prvním krokem v přípravách bylo zakoupení průvodce Polsko (nakladatelství Svojtka), který je překladem z angličtiny (Lonely Planet). Průvodce je napsán velice dobře a podrobně.

Bohužel vzhledem k národnosti autorů je některé údaje třeba brát s rezervou. Jak je možno mediálně manipulovat s názory návštěvníka jsme se přesvědčili poté, kdy jsme si v průvodci přečetli, že pokud se rozhodnete do Polska přijet vlastním dopravním prostředkem, bude lepší, když vaše vozidlo nebude nové. Dále je v průvodci uvedeno, že čím hůře bude váš vůz vypadat, tím lépe. Rovněž se doporučuje auto příliš nemýt. Obdobný průvodce po Francii doporučuje jako nejvhodnější místo výhledu na klášter Mont-Saint-Michel na hranicích Bretaně a Normandie palubu letadla, které si najmete. Také v tomto českém překladu je poznamenáno, nezapomenout si na cestu sebou vzít legitimaci svého golfového klubu. O sadě golfových holí se průvodce nezmiňuje, zřejmě předpokládá, že si je vezmete do Francie bez upomínání sami. Informace průvodce, která naznačuje, že Polsko je rájem zlodějů aut způsobila, že jsme o týden odložili odjezd, protože jsem po několik dní měl zvýšené teploty, které byly později identifikovány jako důsledek stresu.

Ještě obcházíme pojišťovny na krátkodobé pojištění auta proti krádeži, ale všude jsme odmítáni. Vzpomeneme si na slogan „Česká pojistí vše“ a skutečně u této pojišťovny pojistku uzavíráme.

Jeden z bunkrů ve Vlčím doupěti.
Stěny a strop mají "sílu" osm metrů.

Kostel ve Fromborku: zde je pochován muž, který
"zastavil slunce a pohnul zemí" –
Mikoláš Koperník.

Malbork: z tohoto pohledu se to možná nezdá,
ale skutečně jde o největší gotický hrad v Evropě.

Westerplatte: ruiny jednoho z objektů bráněných Poláky.
Desky uvádějí jména obránců, dnes čestných občanů města.

První uklidnění v této věci jsme obdrželi u benzinové pumpy v Kudowě Zdroji, kde jsme kupovali mapu kempů. Když jsme se zmínili pumpaři o našich obavách, nechal si ukázat náš automobil (rok výroby 1995) a ujistil nás, že tato auta se nekradou. Krádeže zřejmě hrozí drahým modelům aut, ale v tom není oproti ČR rozdíl. Po shora uvedených peripetiích jsme vyrazili 9. července z Pardubic, abychom večer po pěti stech kilometrech vjeli do poloprázdného kempu v Toruni. Záměrně jsme Wroclaw, která je při cestě, pouze projeli, míníme ji navštívit na jaře (13. až 18. května 2008), kdy zde naši polští přátelé pořádají mototuristický sraz. Toruňský kemp je v původci popsán jako průměrně vybavený. Rozhodně úroveň kempů je srovnatelná s českými, ve většině případů jsou polské kempy na lepší úrovni. V kempu se registrujeme prezentací karnetu CCI, na který posléze jinde (spíše výjimečně) dostáváme slevu. Jako náhrada pasu je však tento průkaz použitelný. Tuto kartu lze opatřit (mimo jiné) přes KČT. Ač nám tento první večer pršelo (naštěstí prakticky naposledy za celou cestu), vydali jsme se z kempu číslo 33 (jediný v Toruni) přes most Jósefa Pilsudského (zakladatel moderního polského státu mezi dvěma světovými válkami) do centra starého města. Tato večerní procházka se nám vyplatila, jednak je z mostu jedinečný pohled na osvětlené město, jednak se nejedná o velkou vzdálenost (z kempu asi 15 minut pěšky). Následující den necháváme auto v kempu a dopoledne opakujeme návštěvu města za denního světla. Zjišťujeme, že vnitřní Polsko je něco jiného, než známe z oblasti u našich hranic. Město Toruň je jedno z nejlépe dochovaných starých měst Pomořanska s krásnou pěší zónou. Její součástí je i pěkná fontána se skulpturami žab, která připomíná místní pověst, která je obdobou pověsti o krysaři. Dále vidíme, že nejen Pardubice jsou známé perníkem, ale tento produkt je tradiční i v Toruni. Při vstupu na místní věž (a platí to téměř o všech vstupech) je dobré vědět, že může být vstup na „bilet ulgowy“ (zlevněný), který mohou nárokovat mimo jiné „emerici“ (důchodci). První porovnání cen naznačuje, že polský zlotý je mírně nadhodnocený (káva 5 PLN, na benzinové pumpě 2 PLN, populární pivo Zywiec 5 PLN – v samoobsluze 2,8 PLN, smažený candát 8 PLN; poplatek za den pobytu v kempu – dvě osoby + obytné auto cca 30 PLN; při kurzu cca 7,40 Kč za 1 PLN). Půl hodiny stání na hlídaném parkovišti „parking strzezony“ stojí 2,5 PLN (je třeba přesně dodržovat časy, při přetažení, byť jen o minutu, bude z vás vymáhán nekompromisně poplatek za další interval). Nesetkáte se však s nestydatými cenami jako v jisté nejmenované zemi u Jadranu, kde jsou čeští turisté obsluhujícím personálem mnohdy přehlíženi a ještě nedávno byli nazýváni paštikáři (rychle zde zapomněli, kdo toto pobřeží turisticky objevil a kdo nedávno při válečných událostech je neopustil). Rozhodně si zde nemusíte připadat jako chudý příbuzný. Ceny běžných potravin v samoobsluhách na příklad řetězce Biedronka (beruška) jsou srovnatelné s námi. Některé potravinářské produkty (na příklad jogurty) nemají hypermarketovou, tedy málem neomezenou trvanlivost, ale o to jsou chutnější. Po dopolední prohlídce města pokračujeme s cílem dojet do oblasti Mazurských jezer. Cestou si potvrzujeme zkušenost z předchozího dne. Železniční přejezdy jsou většinou v dosti špatném stavu, gumové vložky známé u nás, zde nevidíte. Před přejezdem bývá stopka a posléze zjistíte dle trávy mezi kolejemi, že vlak zde nejel alespoň 20 let, ale přejezdy, kde musíte zastavit, zde stále zůstávají. Hodně jsou na silnicích rozšířené kruhové objezdy, většinou dobře a prostorně řešené, protože v polských rovinách je na ně místa dost. Kvalita silnic je srovnatelná s ČR, i když koleje vyjeté od kamionů jsou častější. Častěji jsou rovněž při značení využívány plné dvojité čáry. Pro řidiče z ČR jsou specialitou velmi časté fotoradary na sloupech, které hlídají rychlost. Před obcí jste však na jejich instalaci předem upozorněni. Byli jsme rovněž informováni, že ne všechny musí být v provozu, jejich nečinnost však nepoznáte. Místo, které projíždíte, je napsáno na tabuli zeleně; tato tabule však ještě neznamená omezení rychlosti. Začátek a konec obce a tedy i omezení rychlosti je řešeno tabulí se siluetou domů. Pojízdné vraky nejsou běžně vidět (je záhada, kam mizí šrotová auta převážená Poláky přes naše území ze západu), značka Škoda je zde dosti rozšířena.

Zastavujeme v městečku Ostróda, které se pyšní Napoleonovým pobytem. Město leží na jezeře, které je spojeno 82 km dlouhým průplavem s městem Elblag. Dříve tento kanál sloužil pro dopravu dřeva, nyní ho využívají pouze výletní lodě. Zajímavostí je pět lodních výtahů, které překonávají výškové rozdíly a dopravují lodě na suchu po kolejnicích. Pokračujeme do města Olsztyn s pěkným hradem v centru a opět s krásnou pěší zónou. Podruhé se přesvědčujeme, že Poláci historická centra umějí (to ještě nevíme, co nás čeká v Gdaňsku). Večer přijíždíme po 278 km cesty do letoviska Mikolajki, které již leží na Mazurských jezerech. Ubytováváme se v kempu se sympatickým názvem Wagabunda a večer vyrazíme na procházku po místních hospodách. V tuto dobu je zde velmi živo, ale týká se to zřejmě pouze letních měsíců. Druhý den se necháváme zlákat na dopolední okružní projížďku lodí po jezeře Sniardwy. Vlastní přístavní molo je přeplněno plachetnicemi a čluny. V místním informačním centru jsou k disposici materiály i v češtině, popisující zdejší turistické možnosti (cyklostezky, vodní turistika, atd.). Odpoledne odjíždíme přes letovisko Ryn s krásným hotelem umístěným v místním zámku.

Samozřejmě i Ryn leží na břehu stejnojmenného jezera. Pozdě odpoledne vjíždíme do kempu ve městě Gizycko, které je považováno za hlavní turistické sezonní centrum zdejších jezer.

Kemp je prakticky v centru, více obsazený než v letovisku Mikolajki, ale stále vzhledem k datu turistické sezony (11. července) s rezervou volných míst. Místní atrakcí je otáčecí most (vedle kempu), který umožňuje dopravu lodí na kanálu vytékajícím z jezera a 5 x denně přerušuje dopravu na komunikaci minimálně na 30 minut.

Večer navštěvujeme zdejší sezonní lunapark s atrakcemi, které v ČR nejsou co do velikosti k vidění. Na následný den si plánujeme okruh o délce asi 100 km s návratem zpět do Gizycka.

Ráno ještě navštěvujeme zdejší pevnost Boyen, která je nedaleko města. Pevnost připomíná náš Josefov, i když je podstatně mladší. Na rozdíl od Josefova byla jako pevnost využívána a odolala ruským útokům v I. světové válce. Po prohlídce odjíždíme na jednu z hlavních atrakcí v okolí a tou je Vlčí doupě, neboli Hitlerův hlavní stan za II. světové války. Areálem vede značená stezka a lze zde vidět jak hlavních sedm bunkrů se stropy až 8 m silnými, tak i ostatní stavby – celkově komplex obsahuje asi 80 staveb. Překvapuje, že se nejedná o podzemní stavby, vše je na úrovni terénu. Vnitřní prostory jsou velmi stísněné. Některé bunkry byly značně poničené německými ženisty, kteří je vyhodili před postupující Rudou armádou do vzduchu. Netýká se to však všech, na příklad sídlo říšského leteckého maršála je v dobrém stavu. Z budovy, ve které byl 20. července 1944 proveden nezdařený atentát na Hitlera, mnoho nezbylo. Nebyl to bunkr, ale lehká stavba, díky čemuž také atentát dopadl tak, jak dopadl. Spíše je zajímavý předpoklad, že pokud by se atentát podařil a byla uzavřena mírová smlouva mezi Německem a spojenci, pak bylo možno zachránit život zhruba 5 milionům lidí a zabránit zničení obrovských území Polska i Německa. Okolí Vlčího doupěte je oblast, kde byla samostatná sídla nacistických pohlavárů i ostatní vojenská velitelství. Za návštěvu ještě stojí lokalita Mamerki, kde bylo hlavní velitelství (OKH) a kde lze shlédnout bunkry, které jsou obdobou Vlčího doupěte, avšak většinou bez viditelného poškození. Ze známých generálů zde na příklad působili pozdější maršálové Paulus a Rommel. Přes Sztynort se zámkem a přístavem a Wegorzewo, což je nejsevernější středisko na jezerech se vracíme zpět do Gizycka. Protože jsme měli oprávněný dojem, že provozovatel kempu v Gizycku nám cenu za pobyt nadsadil, stavíme naše auto poblíž zdejší mariny, kde je volné parkoviště na břehu jezera. Součástí mariny jsou sprchy a toalety, které lze za poplatek používat.

Ráno odjíždíme směrem k moři. První zastávkou je poutní místo Swieta Lipka, které patří k nejvýznamnějším v Polsku. Interiéry tohoto barokního kostela stojí skutečně za zhlédnutí. Nedaleko od tohoto církevního komplexu je městečko s hradem Reszel, které má smutný primát v tom, že zde byla v roce 1811 upálena poslední čarodějnice v Evropě. Míříme směrem na Lidzbark Warminski, při čemž míjíme směrové značení, které říká, že jsme 68 km od Kaliningradu neboli Královce, který je v Rusku (Kaliningradská oblast) a který založil v roce 1254 český král železný a zlatý Přemysl Otakar II. V Lidzbarku Warminském si prohlédneme mohutný hrad, který byl původně sídlem místních biskupů (a také střediskem jejich malé armády, kterou měli zřejmě jako ekumenický nástroj). Po opuštění tohoto města vjíždíme na kosu, která odděluje záliv Visly od Gdaňské zátoky a končíme v letovisku Krynica Morska. Kempujeme opět u místní mariny, která je jako ostatní vybavena vším potřebným. V podvečer bereme kola a pouštíme se dále po jediné silnici dále na východ. Cestou se potkáváme se stádem divokých prasat a tak se raději vracíme zpět do kempu. Součástí Krynice je maják, první, který vidíme. Ráno si kupujeme lodní lístek a vydáváme se přes záliv do Fromborku, což je opevněný církevní areál na polském pobřeží. Ve zdejší katedrále je pohřben Mikuláš Koperník. Místo jeho narození jsme již navštívili – je to Toruň. Po přistání odjíždíme do letoviska Jantar na pobřeží Baltu se stejnojmenným kempem. Cestou se stavujeme v koncentračním táboře Stutthof, kde jsou vystaveny mimo jiné vězeňské karty se jmény Čechů a Slováků, kteří zde byli vězněni. Areál je velmi slušně udržován, podle toho co vidíme, je i hojně navštěvován. Je to dosti překvapivé, protože se průvodce o tomto místě nezmiňuje. Vstupné se neplatí, na rozdíl na příklad od naší Malé pevnosti Terezín. Kemp Jantar je hned u pláže, na které právě probíhá IX. mistrovství světa ve sbírání jantaru. Vlaje zde i česká vlajka, zřejmě zde tedy máme své zástupce. Ve vlastním letovisku je několik prodejen s tímto šperkem. Večer má být na podiu, kde byly odpoledne vyhlašovány výsledky mistrovství světa, koncert rockové kapely. Pláž je plná lidí, koncert má z jakýchsi technických důvodů zpoždění alespoň dvě hodiny. Překvapuje nás vlastnost Poláků, kterou bychom v tomto případě nečekali, a sice trpělivost – nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje – mají dovolenou, tak si pohody u moře užívají. Ještě v 10 hodin večer je zde velmi dobře vidět. V tomto kempu se setkáváme s rodinou z Ostravy, která sem zřejmě jezdí častěji, protože to pro ně je nejbližší moře. Bylo to jedno ze dvou setkání s českými turisty v Polsku. Pokud se trefíte do počasí, pak se Balt dá doporučit – pláže jsou čisté, pokud jdete trochu stranou, nejsou přelidněné. Samozřejmě obvyklá teplota vody 15°C zrovna ke koupání neláká, ale dá se na ni zvyknout. Jsme-li v této oblasti, nemůžeme si nechat ujít návštěvu největšího gotického hradu v Evropě – Malborku. U pokladny se prezentujeme jako „emerici“ a dostáváme výraznou slevu. Paní pokladní se však ujišťuje, zda nejsme emerici z Ruska – to bychom nedostali nic. Systém těchto slev většinou funguje, ale někde platí pouze pro seniory z Polska, někde pro všechny seniory ze zemí EU. Po trochu zdlouhavé (s průvodcem) tříhodinové prohlídce hradu vyrážíme k dnešnímu cíli cesty a tím je kemp číslo 218 Stogi u mořské pláže v Gdaňsku. Kemp je výhodně položený těsně u moře, ale zároveň je na konečné tramvaje číslo 8, která vás dopraví do středu města. Lístek na tramvaj v ceně 2,80 PLN vám prodají na recepci kempu. Nejlépe je vystoupit u hotelu Novotel. Na pláži se koná soutěž ve stavbách z písku, která se dle propagačních materiálů zřejmě v tomto období pořádá každoročně. Na recepci kempu nám doporučují parkování zdarma v centru města v prostoru alejí. Před tím však navštěvujeme známý poloostrov Westerplatte, kde 1. září 1939 za úsvitu začala pro Poláky II. světová válka. Německá válečná loď Schleswig – Holstein, která zde byla na „přátelské návštěvě“, začala ostřelovat z nejkratší vzdálenosti polská vojenská zařízení (v podstatě se nejednalo o bunkry, ale o sklady) 280 mm granáty.

127 mužů se zde bránilo 7 dnů, při čemž Poláci ztratili pouhých 15 padlých. Na závěr stálo proti obráncům 3400 německých vojáků, jimž v útocích asistovala ještě Luftwaffe. Navštěvujeme malé museum, kde lze vidět fotografii kapitulačního aktu, kdy se velící polský major Henryk Sucharski vzdává německému generálovi. Oba mají šavle, Němec salutuje, Polák stojí bez vzdání pocty svému soupeři. Zřejmě to bylo ještě v době, kdy německé představy se ztotožňovaly s rytířským vedením boje. Ostatně tu šavli bude mít povoleno nosit velitel obránců od Němců i v zajetí. Ač major Sucharski zemřel v roce 1946 v Neapoli, je pohřben zde, se svými padlými vojáky. Je zde velký památník obráncům, od něhož je krásný pohled na vjezd do gdaňského přístavu. V blízkosti památníku je další možnost koupání na otevřeném moři. Po prohlídce pro Poláky tak významného místa zajíždíme do vlastního Gdaňsku. Město je fantastickým způsobem zrekonstruované, však také obnova trvala více jak dvacet let. Z různě vystavených fotografií lze usuzovat, že po přechodu fronty na jaře 1945 historická část města prakticky přestala existovat. Nyní je zde největší zrekonstruované staré městské centrum v Evropě, vybudované od základů do stavu, který město mělo před 300-400 lety. Nádherná pěší zóna začíná objektem Zelené brány, která však ani trochu nepřipomíná tu naši pardubickou. Z Gdaňsku se míníme dostat na poloostrov Hel a volíme cestu přes Sopoty a Gdyni. Nereagujeme na směrovky, které nabízejí objezd tohoto trojměstí tranzitem a snažíme se zastavit a prohlédnout si známé letovisko Sopoty. Zde však nelze vůbec zaparkovat a proto pokračujeme na poloostrov Hel, který je dlouhý asi 34 km a místy široký pouhých 300 m. Posléze usuzujeme, že optimální je navštívit Sopoty lodí z přístavu Hel. Lodní lístek je levnější než do Fromborku. Také lze odtud jet do Sopot v sezoně vlakem. Nejdříve však řešíme možnost ubytování v kempu. Ten je však plně obsazený, po dlouhé domluvě (výjimečně rusky), nám nabízejí stání na silnici v kempu. To neakceptujeme a ubytováváme se v zařízení, které není oficiálním kempem, ale asi nějakým armádním rekreačním zařízením. Při příjezdu do přístavu Hel, téměř na konci (před oficiálním kempem – vpravo panelové domy, vlevo plechové garáže) v oblouku komunikace u plechových garáží je oplocený objekt s chatkami a volnými plochami, kde domlouváme cenu nižší než v kempu a bez problému se zde ubytováváme. Rozhodně je lepší ihned zakempovat, neboť poplatky za zdejší parkování jsou dosti výrazné (také 3 PLN za hodinu). Vlastní přístav Hel připomíná svým ruchem jadranské pobřeží (hospůdky, kavárničky, diskotéky – obvykle bez vstupného a bez vnucování konzumace), ovšem za daleko přijatelnější ceny. Během dne jsme navštívili i zdejší Fokarium, což jsou bazény, kde lze vidět baltské tuleně. Nejvhodnější čas na návštěvu je v 9 nebo v 15 hodin, kdy se tuleni krmí. Po celém poloostrově souběžně vede vedle sebe silnice, železnice a cyklostezka. Na kole lze podnikat kratší i delší túry, při čemž provoz cyklistů je zde již dosti značný. Zdejší půjčovny kol nabízejí kola na slušné úrovni. V Helu lze rovněž navštívit maják s krásným výhledem na gdaňskou zátoku. Hel je místem, kde se Poláci bránili až do 2. října 1939. Opět neměli relativně velké ztráty, uvádí se 100 mrtvých a 150 raněných. Jsou zde zbytky baterie 152 mm děl. Proto nedaleko od centra letoviska je museum obrany pobřeží, které je však instalované v objektech, které zde postavil Wehrmacht k obraně proti útoku z moře. Zdá se, že se jedná o novinku, neboť průvodce se o tomto muzeu nezmiňuje. Původně zde byla instalována 3 děla ráže 406 mm (granát vážil více jak 1t) s dostřelem 56 km, které Němci nazývali Adolfkanone. Vlastní děla však byla ještě během války odsunuta na Atlantický val. Součástí vstupného do muzea je i prohlídka věže určené k řízení palby těchto velkých děl. Poloostrov se stal pastí pro vojáky Wehrmachtu, kterých zde 9. května 1945 bylo zajato asi 60.000. Ani se nám odtud nechce, ale pokračujeme zpět do letoviska Jastarnia, které je na straně do zátoky Pucka (směrem ke Gdaňsku) rájem pro milovníky windsurfingu, neboť ještě daleko od břehu je hloubka vody asi 50 cm. Nedaleko Jastarnie je poloostrov opět přetnut linií polských opevnění (4 bunkry) z roku 1939, která silně připomínají předválečné opevnění ČSR. Ve srovnání s českými expozicemi tohoto druhu (vyjma snad již zmiňovaného musea obrany pobřeží), mají ještě Poláci co dohánět. Snažíme se opustit Hel směrem na rybářský přístav Wladyslawowo. Zde se již projevuje sezonní přelidněnost tohoto poloostrova, neboť po jediné silnici se pohybují stovky aut. Představa, že bychom byli v této oblasti v srpnu, jak nám radili místní, kdy je zde sice stálejší počasí a pořádají se různé jarmarky a festivaly, nás vzhledem k přelidněnosti deprimuje. Za Wladyslawowem je nejsevernější místo Polska s majákem o výšce 33 m, který lze opět navštívit. Večer končíme v rybářském přístavu Leba, který je v létě velmi živým letoviskem (původní počet obyvatel se mění z původních asi 4000 obyvatel mimo sezonu na 40.000 v létě). Večerní procházka městem je zajímavá, ale je zde patrné přílišné podřízení všeho komerci (různé kašírované koráby, doprava, atd.). Té se nám daří druhý den, kdy chceme navštívit Slowinský národní park, úspěšně vyhýbat tím, že máme vlastní kola, která nám umožní jet do parku, který není od města daleko, aniž bychom byli nuceni využívat různé turistické vláčky.

Návštěva dun v parku stojí za to. Písečné duny (wydmy) je věc, která v našich zeměpisných šířkách není běžná. Pro ty, kteří nemají ještě dost různých připomínek II. světové války, lze zde ještě navštívit německou zkušební rampu raket. Ráno Lebu opouštíme a čeká nás přesun o délce asi 350 km do Poznaně. Protože se pohybujeme po vedlejších silnicích, potkáváme poprvé koňský povoz, při čemž průvodce uvádí daleko častější setkávání s potahy. V Poznani stojíme před branou jediného kempu, který je však plně obsazen. Kemp je v těsném sousedství velkorysého areálu vodních sportů. Po vyspání si ještě dopřejeme prohlídku centra Poznaně. Na starém náměstí se sympatiemi pozorujeme sochu svatého Jana Nepomuckého. Je sobota a v rámci turistického ruchu na náměstí execíruje jezdecký oddíl v uniformách předválečné polské armády. Při té příležitosti si připomínáme obecně známý omyl, že polské jezdecké oddíly útočily proti tankům. Byla to lež předkládaná k věření říšským ministrem propagandy. Skutečnost byla taková, že polský jezdecký pluk zničil německou pěší divizi a potom čelil protiútoku německých tanků. Na náměstí před radnicí pozorujeme vycházející svatby. Poláci svatbě přikládají zřejmě velký význam, všichni svatebčané jsou oblečeni slavnostněji, než u nás, o květinové výzdobě vozidel ani nemluvě. Novomanželé odjíždějí od radnice automobilem, který má místo čísla jejich křestní jména. V centru města na náměstí Wolnosci proti knihovně obědváme v levné restauraci (bar). Zřejmě zde nepůsobí plně ruka trhu, která říká, že v centru velkého města musí být draho. Zdejší ceny jídel jsou překvapivě nízké. Na příklad polévka zde stojí 1,5 PLN; běžná cena je 4 PLN. Na závěr si necháváme Mickiewiczovo (tehdy Stalinovo) náměstí s kříži připomínajícími oběti červnové stávky v roce 1956, kdy se na náměstí shromáždilo asi 100.000 protestujících lidí. Bylo to první takové vystoupení v sovětském bloku. Polská armáda z Wroclawi, které bylo řečeno, že potlačuje povstání Němců, za sebou zanechala 76 mrtvých a 900 raněných. Z Poznaně nám zbývá už jen 420 km přes Wroclaw do Pardubic. Rekapitulujeme svoje poznatky z této cesty. Revidujeme náš pohled na Poláky jako na hokynáře. Ostatně při jedné diskusi o příhraničních trzích, kde nakupují hlavně Češi, mě bylo jedním Polákem řečeno, že aby jeden prodával, musí druhý kupovat. Setkali jsme se většinou s ochotnými lidmi, kteří nám projevovali sympatie. Běžně nejsou k vidění pornografické časopisy, prakticky úplně chybí u nás tak běžné herny a hrací automaty, na které rozhodně být hrdi nemůžeme. Mladí lidé většinou rádi uplatní svou angličtinu. Cestu jsme absolvovali bez GPS, pouze podle mapy 1: 750.000. Značení je na dobré úrovni, nebloudili jsme nikde. Na závěr přejeme všem návštěvníkům Polska automobilem (v duchu polského úsloví) široké silnice a gumové patníky.

Text a foto: Jana a Jiří Chválovi

Celkový přehled cesty:

1. den: Pardubice – Toruň 503 km
2. den: Toruň – Mikolajki 278 km
3. den: Mikolajki – Gizycko 40 km
4. den: Gizycko- Gizycko (okruh) 102 km
5. den: Gizycko – Krynica Morska 259 km
6. den: Krynica Morska – Jantar 33 km
7. den: Jantar – Gdaňsk 124 km
8. den: Gdaňsk – přístav Hel 126 km
9. den: přístav Hel – Jastarnia 17 km
10. den: Jastarnia – Leba 100 km
11. den: Leba – pobyt
12. den: Leba – Poznaň 352 km
13. den: Poznaň – Pardubice 421 km
Celkem 2.363 km